Jejich revírem jsou ulice, jejich tempo je šouravé … bezdomovci. Mezi lidmi známí spíše jako bezďáci, somráci, boveráci či podmosťáci. Tolik různých názvu a náležejí jen jedné jediné, všemi proklínané skupině lidí. Někteří z nich projdou kolem vás a vy ani netušíte, že ještě ten večer chystají u KFC kontejneru zbytkovou hostinu. Naopak někteří kolem vás neprojdou, protože lidé okolo nich opisují jasně viditelný půlkruh, kde poloměrem je hranice nesnesitelnosti zápachu. Ať už ale vypadají vábně či nevábně, žijí těžký život. Museli si najít svůj vlastní způsob, životní styl, jak přežít v džungli velkoměsta, jak přežít kruté zimy a horká léta.

První sortou jsou žebráci. I oni mají osobitý životní styl. Natahují k vašim nohám dlaně a doufají, že se ozve cinkot, v lepším případě šustot, peněz. Jak této situace dosáhnout to už je věc jiná. Každý má vlastní, místo skoro až magický, recept. Některým leží na zemi klobouk, jiným kšiltovka a jiní prostě jen natáhnout ruce a doufají, že se chodci trefí do toho malého, třesoucího se terče. Několik mincí je samozřejmě třeba vložit už předem, aby to lidi navnadilo. Ti nuznější si mohou dovolit jen knoflíky a doufat, že dárci tu metaforu pochopí, a nebudou si myslet, že je bezdomovec potřebuje na košili.

Jen natáhnout ruce většinou nestačí. Správný bezdomovec musí mít ten správný ztrápený výraz. Jako když mu křivdí celý svět a nespravedlivě mu háže klacky, v lepším případě pak stromy, do cesty. Ale pozor, je důležité to nepřehánět. Lidé by si mohli začít myslet, že to už není utrápený výraz, ale ožralý v horším případě zdrogovaný. To lidi nepřitáhne, ale odradí. Případně se jich jen zeptají, kde berou takové kvalitní zboží.

Pokud neumí nasadit ten správný výraz, nemusí hned zoufat, ještě není vše ztraceno. V tom okamžiku totiž ke slovu přichází nejlepší přítel člověka – pes. Ten dokáže v lidech vyvolat soucit a obměkčit jejich srdce z kamene. Smutným očím bezdomovce odolat lze, ale psím? To snad jde jen v nějakém sci-fi. Nikdo jim nemůže bránit v používání dalších přátel – krys, potkanů, švábů, ale tady bych měl jisté starosti o jejich účinnosti. Smutné švábí oči nikoho neobměkčí, ale jen vyvolají myšlenky na nějakého kvalitního deratizéra.

Druhou sortou bezdomovců jsou recyklátoři či také bojovníci za zelenou planetu. Jejich význam pro společnost je často přehlížen. Plíží se velkými městy a nenápadně nahlížejí do všech kontejnerů, popelnic a košů. Třídí, vybírají, přebírají odpadky, kteréžto nezodpovědní lidé zahodí. Ty drahocenné poklady by bez nich skončily na smetištích. Ale recyklátoři to tak nenechají! Co jiným není dost dobré, oni s láskou sobě vlastní využijí. Měli bychom jim děkovat, že čistí naše města.

A poslední, nejméně častou, sortou jsou podnikatelé. Ti nevidí bezdomovectví jako nějaký trest, pro ně je to byznys jako všechno ostatní. Jakmile se někde objeví poptávka oni bleskově přispěchají, aby ji uspokojili vhodně poddanou nabídkou. Skoro ani nepotřebují oči, oni totiž obchod přímo cítí. Vábí je to.

Tak například stačí jen nastoupit do tramvaje a oni přímo cítí poptávku po čerstvém vzduchu. Nyní stačí jen vytipovat vhodného dárce. Bývá to ten, který vypadá velmi bohatě a zároveň v obličeji zase velmi zeleně. Byznysmen ochotně nabídne své vystoupení na příští zastávce za nějaký ten symbolický, šustivý obnos. Zelený človíček zaplatí a najednou jsou všichni spokojení. Tomu se říká symbióza.

Tramvaje, ale nejsou jediným zdrojem příjmů. To by bylo od bezdomovců velmi neprozíravé – je třeba diverzifikace aktivita. Co kdyby tramvaje přestaly jezdit… Máme tady klasickou situaci – před školkou se utáboří skupinka mužů nevalného vzhledu obklopená podezřelými stříkačkami a prázdnými pivními lahvemi. Zodpovědný rodič to nerad vidí, což byznysmen dobře chápe, a proto se s radostí domluví, když papírky zašustí. Nádherný příklad občanského soužití. Skoro jako z pohádky.

Jistě existuje i mnoho dalších druhů tohoto záhadami opředeného stvoření. Žijí někde na pokraji světla a tmy. A ačkoliv je potkáváme každý den, nevím co jsou zač. Dáváme jim směšné přezdívky, ale nemůžeme jim přijít na jméno. Vždy tu byli, jsou tu, a vždy tu budou jako vykonavatelé nejstaršího mužského řemesla…