Žijí mezi námi, zkoumají naše tváře, naše oblečení a my ani nevíme, co jsou vlastně zač. Je nadmíru pravděpodobné, že právě teď, v tuhle chvíli, si někteří z nich čtou jeden nejmenovaný fejeton od jednoho nejmenovaného autora a nepatrně se při tom usmívají.

Oni znají význam svého konání, oni tuší kam vše spěje. Je to jako domácí úkol, který můžete tisíckrát odložit, ale jednou, dřív či snad později, ho dokončit musíte a je jedno s jakým úsilím proti tomu bojujete. Víte, že přijde soudný den a stejně tak to ví i oni. Vědí, že dřív, ale spíš později, budou prozrazeni. Jejich tajemství se rozplyne v hluku přihlížejících diváků a začne boj o naditou peněženku. Jakmile se ve dveřích objeví revizor, není rychlejšího tvora, než černého pasažéra.

Pro některé to jsou prokletí, vyvrhelové, zrádci společnosti, kterážto si jízdenky poctivě platí z vlastní kapsy. Pro jiné to jsou zas hrdinové, obětavci, kteří srdnatě bojují proti nečistým praktikám městské hromadné dopravy.

Ať už je skutečnost jakákoliv, nemají jednoduchý život. Nemohou si svou cestu vůbec užít, nemají klid. Žádný výhled z oken, jen bedlivým pohledem zkoumat tváře cestujících a kontrolovat, zda se nenachází v soukromé databázi agentů MHD. Je to ten? Nebo tamten? Snad tu nikdo z nich „nekempí“ a nevybafne se svým průkazem, až se dveře tramvaje nadobro zavřou a žádný člověk se už nedostane ven. V tu chvíli již není pomoci, protože okénka nesou nálepku „Jen pro kaskadéry – pro rozbití použijte kop“.

Takový je život černých pasažérů. Není pro ně odpočinku, není pro ně spánku, jen očekávání nevyhnutelného. Protože agenti nakonec stejně přijdou. Ilegálně se vozící to mohou to odkládat, mohou tomu nevěřit, mohou před tím utíkat, klidně i rychleji a vytrvaleji než Forrest Gump, ale agenti, ti nikdy nespí a jednoho dne pozornost černého pasažéra ochabne. Přijdou za ním a řeknou terminační větu: „Bude to za pět set.“ GAME OVER.