Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

Až do pátého? Epický souboj mezi výtahem a schody.

Až do pátého? Epický souboj mezi výtahem a schody.

Možná, že páté patro v New Yorku není nic moc. Jenže já nejsem měšťák, ani maloměšťák, ale vesničák. Dokonce ani naše základní škola neměla tolik pater, pokud si dobře vzpomínám. A tak, když už jsem se tu v oblacích zabydlel, mohu nosit frňák pěkně nahoře.

Rozmohl se mi tady takový nešvar – chození do schodů. Když jsem se v říjnu nastěhoval z patra prvního do patra pátého (pouze odhaduji, nikdy jsem to vlastně nespočítal), přineslo to do mého bydlení mnoho změn. Život v pátém patře je úplně o ničem jiném. Ze své terasy mohu shlížet na podpatráky se zdviženým nosem. Teda se zdviženým moc ne, protože abych je viděl, musím se dívat dolů.

A díky mému božskému rozhledu, vím i spoustu zajímavých věcí. Že ve vnitrobloku nám tu žije kočka, která ráda skáče po střechách, a že kdybych chtěl grilovat, tak stačí použít harpunu a přeručkovat k sousedům naproti. A kdybych chtěl čistě náhodou spáchat sebevraždu, stačí překročit zábradlí. Což neplatí pro kočky. Ty prý špatně končí až od patra sedmého.

Jsou tu i útrapy

Ačkoliv jsem se díky své poloze rázně vyšvihl nad přízemní civilizaci, pořád tu u nás v domě chybí jeden zázračný vynález, na který lidstvo přišlo teprve nedávno – výtah. Všechny křivky na Fitbitu zobrazující množství vystoupaných pater denně rázem vystřelily do nebeských výšin. Navíc se ve mě probudila moje bezbřehá nedočkavost, takže kdykoliv jdu domů, schody nevycházím, nýbrž vybíhám.

Asi si říkáte, co je to za blbost, takhle se trápit. Má (mužská) intuice mi totiž říká, že ač jde o námahu větší, tak je o poznání kratší. A tak jsem se naučil vybíhat velkou část schodů kdekoliv jinde. Hlavně na I.P Pavlova, kde místo jezdíků volím obyčejné schody a někteří se lidé se nasraně dívají, že jim zabírám stoupací pruh.

Ono mě to ale do schodů vždycky tak trochu táhlo… už na TULce v Liberci ani sedmé patro mi nestálo za to, abych použil výtah. Ne že bych se ho snad bál… ale není to prostě ono. Vždyť tam stačí nalít jen trochu oleje a kabina se dá poslat jako dobře napěchovaná konzerva.

Život tam nahoře


http://www.facebook.com/Fabulator404/posts/920373358043126?pnref=story

Za tu námahu to stojí, dokud svou francouzskou holí nebudu kosit mládežníky. Přináší to ale s sebou velkou zodpovědnost. Když jsem uvažoval o možném využití popelnice, která byla takříkajíc v dostřelu, byl jsem ďábelsky popichovan, abych vyzkoušel své štěstí při hodu vysokém. Což mi připomíná, že vlaštovku jsem z pátého patra ještě neházel…


Výtah nebo schody?! To je to oč tu běží…



Komentáře
  1. Maruška

    Maruška: A já pořád přemýšlím nad mikulášem, protože jsem si z titulku pomyslela, že čekáš na čerty. 😀
    Já, jakožto také vesničanka, si život v krabici vůbec nedokážu představit. Ještě k tomu, když se bojím výšek, a všem balkónům nedůvěřuji, protože je podezírám z toho, že jakmile na ně položím své velectěnné chodidlo, padají dolů. -_-

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Náhodou čekat v pátém patře na čerty je geniální. Mohl bych na ně ze schodů lít vařící smůlu a házet svoje exkrementy…

      Já ze zase dřív bál, že budu mít v kapse od bundy rozmačkané kiwi a ten strach už jsem překonal. Jen jsem se zapřísahal, že už kiwi nikdy nepojím. Ani nevím, jestli se ještě prodává.

  2. Petr

    Petr: No tak vysoká patra mi vůbec nevadí, jen vidím obrovskou nevýhodu v tom, když něco nakoupím. Ať se již jedná o nákup jídla v taškách, nábytku na zařízení nového bytu či nějaké elektroniky :). Přeci jen vynést to do pátého patra není jen tak. Jak z důvodu tíhy, tak i neskladnosti 😉 .

    Zase výhoda na zloděje. Do okna asi nevleze 😀 a aby vybíhal schody až na horu, to by musel dostat tip 😀 .

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Tak člověk si aspoň zacvičí každý den 😀 Jídlo je myslím v pohodě dokud jsem mladý a statný a novou elektroniku nebo nábytek kupuju jen jednou za dlouho.

      Taky si říkám, který zloděj by chodil až na horu 😀

      1. Petr

        Petr: No tak jídlo je v pohodě to ano.jen když to nebudou obrovské tašky, ale i to se dá. Není to tak často. Nábytek a elektroniku sice člověk kupuje jednou za nějaký čas, ale přeci jen vynést to do pátého patra a nebo do přízemí je rozdíl. Vše se to pronese a vytáčet se skříní opravdu není žádná hračka. Ještě mě také napadla jedna věc, která je nepříjemná a to, když člověk má nohu třeba jen v ortéze. Pak už je to dobrý „sport“ vylézt až do pátého 🙂 .

Přidejte svůj komentář