Před několika lety jsem brýle vůbec nevnímal. Maximálně jsem si pamatoval, že Harry Potter měl to super kouzlo na brýlové stěrače. Tehdy jsem to dostatečně nedocenil.

Ani jsem si nebyl schopný vybavit, kdo je z mého okolí nosí. Při pohledu na jiného člověka mi prostě vrostly do obličeje. Když jsem si obroučky ale poprvé nasadil na nos, všechno se změnilo.

První krůčky byly opravdu těžké. První dva dny se mi svět deformoval, a když jsem scházel ze schodů, musel jsem si brýle sundávat, abych se nezřítil. Nejhorší bylo, že jsem trpěl utkvělou představou, že mám malinkaté nožičky. Asi proto, že jsem je přes obroučky neviděl. Snažil jsem se na to nemyslet, ale nešlo to.

Teď už jsem si zvykl. Můj život se změnil. A vidím! A nejen to:

Zchudl jsem

Co je sakra na tom kusu plastu tak drahého? Příště si obruby vytisknu na 3d tiskárně nebo udělám veřejnou soutěž…

Dělá mi problém nosit sluchátka

Špunty jsou OK, ale kombinace sluchátek přes uši a brýlí mě tak tlačí, že se to nedá vydržet. O to zvláštnější mi přišlo, že na nožičkách jsem našel obrázek přesně těch sluchátek, co používám. Co to  znamená, netuším.

Stal jsem se součástí komunity brýlovců

Možná si to myslím jen já a žádná komunita neexistuje. Pravdou je, že jsem se začal dívat na lidi s brýlemi trochu jinak. Jako bych se s nimi cítil blíže spjatý. Jako bychom měli společné problémy.

Dívám se, co mají lidé za brýle. Ne že bych dokázal určit značku nebo tak něco, jen mě udivuje to neskutečné množství tvarů, barev a velikostí. Co kdybych potkal někoho se stejnými obroučkami?

Vždy mám po ruce hadr

Brzo jsem se naučil, že brýle jsou čisté jen tehdy, když si je vyzvednu v optice. Dál už to jde s nimi pouze z kopce. Můžu ty skla leštit třeba hodinu, ale s výsledkem nebudu nikdy spokojený. Vždycky tam bude nějaká šmouha na okraji nebo zrnko prachu uprostřed. A to mě vždycky bude přivádět k šílenství.

Aktuálně s sebou pořád nosím hadřík. Trochu se bojím, že jednou se dostanu do stavu, kdy si skla budu čistit jen do trička. A že se mi skla obrousí, to přejdu mávnutím ruky.

Ty peripetie mají jednu výhodu – když chci dělat, že něco dělám, čistím brýle.

Brýle mi na nos přirostly

Ne, opravdu. Nemůžu se jich zbavit. I když je před spaním odložím, pořád cítím jejich váhu na nose. A když se ráno probudím, zoufale je hledám na obličeji. Ač trochu nerad, musím je prohlásit svým novým, pomocnosmyslovým orgánem.

Bez brýlí nevidím

To zní logicky, že? Je to ale trochu složitější. Když jsem brýle nenosil, přišlo mi, že nevidím až tak špatně. Ale teď, když si jen na chvíli sundám, vnímám ten obrovský rozdíl. Proč nic není ostré? Proč všechno vidím šedivě?

Na začátku to bylo docela nepříjemné. Bolela mě hlava, když jsem měl brýle dlouho a bolela mě dál, ale jinak, když jsem si je sundal. Teď už se naštěstí vše zkorigovalo a je mi nádherně.