Rozverný Fabulačník
Michal Ozogán

6 cestujících, vedle kterých odmítám sedět

6 cestujících, vedle kterých odmítám sedět

Na cestování mám asi nejradši jízdu. Ale jen takovou, kde nemusím něco aktivně dělat (to jest řídit), nýbrž se jen tak kolébat na hranici mezi bděním a sněním. Tento druh hromadné dopravy nicméně s sebou přináší silnou nevýhodu. Svoje spolucestující si nemůžu vybrat.

Vždy, když jedu autobusem od Student Agency, nastupuji první. Není to tím, že bych předbíhal, dával nebohým babičkám snožky a dědečkům házel berle za zábradlí. Toto privilegium vyhrávám v duchu fair play. Za ta léta jsem se už naučil, kde přesně autobus staví a kdy jezdí. V Praze to je v jedné třetině mezi sloupy a v Liberci přesně vedle víka kanálu.

A první nenastuji snad proto, že bych byl nedočkavý, ale nechce se mi přelézat přes ostatní cestující, když mám sedadlo u okna. A jako že já ho tam mám vždy. Takže tam většinou sedím a netrpělivě očekávám, koho mi osud přinese. Většinou to je někdo z následujících:

1. Příliš-mastná-večeře

Uznávám, že se všichni chceme dobře najíst. Ještě uznávám, že nás to občas může přepadnout přímo v autobuse. Je ale opravdu nutné, tam jíst kuře? Obdivuji skill svého spolucestujícího, protože já sám ho sotva sním doma, v klidu, na talíři.

Snažím se složit co nejvíce ke kraji, aby na mě nepadaly kapky omastku, které se mému bratrovi v přepravě odchlípávají z rukou a pusy.

Není to ale to nejhorší a to neodpustitelné. Poslední ranou, dýkou zapíchnutou přímo do holých zad, je, že se ani nerozdělil. Protože ač představa, že si to tam mastí na papíře, nezní moc dobře, tak vůně byla lahodná. Správně se měl rozdělit s celým autobusem.

giphy (13)

2. Příliš-dlouhá-končetina

Domnívám se, že příroda odflákla ergonomii všech orgánů, co visí z torza. Nadělila jim příliš variabilní délku, takže chudáci výrobci autobusů vůbec netuší, jak velké vyrábět sedačky. Kdykoliv si ke mně chce sednout nějaký dlouhonožeč, obrátím se na víru a duševně zvolám: „Dobrotivý Bože.“ Když nad tím zpětně uvažuji, měl bych provolávat: „Zlý Bože.“ A použít na něj postřikovač.

Když má totiž někdo takhle dlouhé hnáty, roztáhne je do polohy alfasamce a tváří se, jako že za nic nemůže. Můj životní prostor je utlačován a já mám chuť to hnát k soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Jsem to samozřejmě já, kdo dá nohy k sobě, jako by se mi chtělo čůrat, a přimáčknu se na okno tak, jak jen to je možné.

Příště by si měl koupit místo k ležení v uličce.

3. Příliš-velká-Esmeralda

Po většinu svého života jsem netušil, že telefonní hovor má časový limit. U nás to je cirka 60 minut a velmi jsem sám sebe zklamal, když jsem tuto informaci obdržel. Měl jsem totiž hovor. Hodinový. Nikdy jsem takovou informaci nechtěl!

Ale zpět k cestujícím. Pokud je mi známo, je slušnost v dopravním prostředku nevolat a pokud se tak stane, vyřídit to bez zbytečných skrupulí. Existují však bytosti (dobře, nazývejme věci pravými jmény – ženy – většinou staršího věku), které během jedné cesty (a jednoho hovoru) zažijí neopakovatelná dobrodružství, že by i Brouk Pytlík mohl závidět. A vzhledem k tomu, že ostatní se snaží chrnět, ví o nich minimálně polovina autobusu.

Já to opravdu nechci poslouchat. Je ale věděcky dokázáno (znáte to, věděcká studie, co nejspíše využila dotaci z EU…), že pokud člověk slyší jen jednu stranu hovoru, je to o to zajímavější. A tak musím poslouchat o strastiplném hledání zavařených okurek ve sklepě, o milostných problémem vnučky nebo o nejnovějších hoaxu, co se šíří internetem (o čemž samozřejmě neví). Děkuji ti životě, že mi nabízíš takové „storky“, ale opravdu to není nutné.

Ale dokud netelefonuje řidič, je to asi v pohodě.

giphy (12)

4. Příliš-nedočkavý-čtenář

Já sám si v dopravních prostředcích (kromě metra) nečtu. Konstrukce mého středního ucha byla provedena velmi bídně, takže se při kodrcání musím dívat do dálky. Alespoň to nám jako dětem říkali, když jsme blili v autobuse.

Čtení jsem ochotný povolit pouze za světla. V nočních hodinách se stane příšerná věc, která ovlivňuje mou příčetnost. Rozsvítí se.

Miluji jízdu v noci. Je taková uvolňující. Jako když si sedněte na gauč u psychologa a psycholog nikde. Světlo všechno zkazí. V okně vidím buď někoho, jak si čte knihu nebo ještě hůře, svůj obličej. Když chci, aby se mi klížily oči, kazí mi to ty stropní reflektory. Proto se vždy modlím, jen ať nevytahuje knížku.

Zdravím všechny čtenáře :sweat_smile:.

5. Příliš-otevřená-duše

Tento typ se může velmi jednoduše evolvovat z Příliš-velké-Esmeraldy. Stane se tak v případě, že:

  • má vybitý mobilní telefon
  • má problém se komukoliv dovolat
  • už ví, že to nikdo nezvedne, tak to ani nezkouší

V takovým případech se obětí stává ta nejblíže položená osoba. Rozuměj já. A začne komunikovat. O svých problémech. O svých trápeních. Prostě takový ten stuff, co nechcete od cizích lidí slyšet.

Ještě v dědině se mi stávala taková věc, že ač paní bylo třeba 70, tak mě znala. Nevím jak, nevím odkud, protože já ji v životě neviděl, ale tak už na světě chodí. A já se musím tvářit, jako že vím, co se právě děje.

6. Příliš-výrazná-přítomnost

Že si k vám sedne Příliš-výrazná-přítomnost, ucítíte dopředu. Ne nějakou intuicí, ale nosem. Meziměstskou dopravou sice bezďáci moc nejezdí, ale do takových vlaků nastupují různé typy. Vím to moc dobře, protože když jsem dojel cyklo závod 1000 mil, vracel jsem se v hodně použitých hadrech, které přitahovaly ovády na vzdálenost tří kilometrů. Nikdo si ale nestěžoval. Moji Příliš-výraznou-přítomnost trpěli jen s mírně kyselým ksichtem.

Ale nejhorší je takový typ feťáka, kterému to vidíte na obličeji. Co si tam sedne a kouká se na vás a vy nevíte jestli jen tak kouká, nebo si vás chce uvařit s šípkovou nebo se zelím. A Příliš-výrazná-přítomnost nemusí být ani o pachu. Stačí, že si k vám sedne někdo divný. Dá se to těžko definovat, protože divnost je velmi unikátní  a dynamická vlastnost. Ohrožení smyslů sice není tak akutní, ale celou cestu se budete snažit přijít na to, kdo to vlastně je. A všechno odpovědi budou až přespříliš zlé.

giphy (11)


A s kým neradi cestujete vy? Už se vám stalo, že jste od někoho vyloženě utekli? Reagovat



Komentáře
  1. myší královna

    myší královna: Jen pro představu, o telefonování v dopravě se negativně vyjádřil i Špaček v Mojí Psychologii. Jen tak mimochodem.

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Špačka na mě radši moc nevytahuje, nemám ho rád 😀

  2. Poslední Panna

    Poslední Panna: Jo. Hejt na všechny, kterým se nadměrně vyvinuly končetiny. Já mám metr šedesát a vždycky jsem to já, kdo sedí namáčknutej na půlce sedačky, protože se tam nevejdu. Ale ne díky tomu, že jsem tlustá, ale proto, že v 9 případech z 10 je tlustej ten vedle mě. Nebo nohatej. Nebo rukatej. Nebo vysokej. Nebo kulturista. A myslí si, že má právo na jednu a půl sedačky. Jako fakt nevím, jestli je tohle rovnováha vesmíru, ale jestli jo, tak je to celkem zvrácený.
    Akorát… ten čtenář jsem většinou teda já, co si budeme povídat, ale i tak musím přiznat, že díš pravdu. A obzvlášť to jídlo je největší sviňárna. Teda pokud to není řízek, protože ten vždycky jenom smrdí, když ho nejíš ty.

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Kulturisti jsou fakt strašní 😀 Doporučil bych pro ně šroubovací končetiny. Nebo alespoň při nástupu do dopravního prostředku ty ramena trochu vypustit. Po výstupu si je zas může dofouknout.

  3. aves passeri

    aves passeri: Tedy, zdá se, že pro tebe je jízda SA za trest :-)) Tedy ne že bych jezdívala tak často (1x do roka, dá-li Bůh???) – všechny filmy, na které jsem ochotná se dívat, už mám několikrát nedokoukané – ale žádného z těch týpků jsem ještě nepotkala 🙂 Pravda znám jednoho víc jak dvoumetrového, ale ten asi radši chodí pěšky 🙂 Zažila jsem ho jednou v tramvaji a přišlo mi, že se tam ani nevejde :-))) V tramvaji jsem zažila i bezdomovce – zůstala jsem jediná, která předstírala, že nic necítí, a „vydržala“ :-)) Možná to bude tím, že nejradši jezdím vlakem, a pokud nemám smůlu na EC z Vídně po prázdninách za hezkého počasí a ještě během nějakého toho svátku, tak si můžu vybrat, kam si sednu a většina lidí prostě jen zírá do mobilů :-))

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Když jsem s nimi jezdil jednou za rok, tak jsem se těšil na super sedačky. Jak jezdím častěji, tam mi tam začali posílat tyhle lidi 😀 Asi odměna za věrnost.

      Vlakem se vždycky strašně bojím, že si nesednu. Všude rezervace, rezervace, rezervace. Ale jako má svoje kouzlo. Jen prostě z Prahy do Liberce jezdí 3x déle než autobus.

  4. BuckMan

    BuckMan: Nechci strašit, ale časové omezení hovorů nemusí být nutně na 60 minut. Pokud jsou firemní tarify, často tento limit jednoduše nastaven není. Já sám často telefonuji v autě i déle jak 70 minut a to pouze proto, abych si mentálně zkrátil čas za volantem 🙂

    Takže spíše doufej, aby se někdo nevykecával opravdu skutečně dlouho 😀

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: Koukal jsem, že nějaký operátor na Slovensku to má neomezené, takže chudáci co musí volat bez tolik blahodárné přestávky.

Přidejte svůj komentář