1000 Miles Adventure 2015
Den #5 Jak jsem se vždycky hecnul

This post is available in English.

Ráno bylo takové kdo-ví-jaké. Sice jsem byl radostí bez sebe, že mě nic nesežralo, ale na druhou stranu celou noc pršelo a mokro jsem měl i za ušima. Všechno bych na sebe nějak navléknout dokázal, ale ty kraťasy byly prostě moc. Nemohl jsem ale v tom spacáku kempovat příliš dlouho. Pár lidí se už blbě dívalo…

Projel jsem kolem obchodu s potravinami a říkal jsem si: „Další vesnice je přece kousek, nebudu teď snídat, to ještě dojedu.“ Problém je, že na mapě mi to všechno přijde malé, ale ve skutečnosti je to mnohem, mnohem větší. Zvláště na tom mém kole. To mokro mu vůbec nedělalo dobře a prakticky každá součástka v něm skřípala. Skvělá ochrana proti medvědům, ale také rychlá vstupenka do Bohnic.

Tatry před nosem

Cestou jsem několikrát zkoušel kolo vyčistit, namazat řetěz, prostě udělat všechno proto, aby to alespoň trochu jelo. Asi po třech vyčerpávajících hodinách jízdy, jsem konečně dorazil do vesnice, která byla podle mých původních propočtů za rohem. Když jsem se ptal, kde je tu nějaké jídlo, řekli mi, že obchod je hned vedle kostela, takže můžu aj nakoupit, aj pomodlit. Možná jsem to druhé neměl vynechávat.

Patřičně posilněn jsem vyrazil do Nízkých Tater. Moc jsem nepochopil, proč byly tak provokativně nazvány nízké, když byly tuze vysoké, a navíc pěkně zrádné. Jednou jsem chtěl přejet kaluž a k mému překvapení se z ní vyklubala pěkně hluboká tůň. Ještě že byla ta vedra. Se zvukem motorových pil a padajících stromů jsem pokořil celkem tři tisícovky a unaven dojel do obce Liptovská Osada. Zde jsem původně chtěl přespat. Nechtěl jsem se přece uhnat a skončit někdy v noci uprostřed hor.

A pak se to stalo…

Jenže jsem tam potkal dva mílaře, kteří se chystali ještě dnes pokořit Križnou, nejvyšší horu na celé trase. A tak jsem si řekl, nebudu žádný vořezávátko a dám to taky. Ha! Rychle jsem se najedl. Byl to tak trochu závod s časem, protože v celé té oblasti byl zákaz jízdy v noci. Podle mých propočtů jsem to měl stíhat jen tak tak.

Križná má cirka 1500 metrů nad mořem. Na úpatí se dá ještě jet, ale nahoře už je to strmé a je tam dost kamení. Tlačení byla jasná volba. Řeknu ti, byla to docela fuška, ale nic se nevyrovnalo tomu, co mě potkalo lehce pod vrcholem. Nebe se z ničeho nic zatáhlo a vychrlilo dávku prudkého deště. Možná jsem v té chvíli blouznil, ale přísahal bych, že jeho součástí byly i mini-kroupy. Během minuty jsem měl mokré boty. Vlastně jsem měl mokré úplně všechno, ale ty boty mě štvaly nejvíc. A jelikož mým nejteplejším oblečením bylo tričko, dres a průsvitná větrovka, nebylo mi zrovna veselo. Jedinou mou záchranou bylo stoupat výš. Čekaly mě ještě 2 kilometry.

Ruce tuhnou

Fakt jsem hodně spěchal a chtěl být co nejdříve nahoře. Opíral se do mě vítr, ale musel jsem kolo tlačit dál. Tím, že jsem se dostal až na vrchol, to ale nekončilo, tím to jenom začalo! O nějakých endorfinech ze zdolání vrcholu jsem si mohl jenom zdát. Čekal mě dlouhý sjezd. Cestou jsem potkával zakuklené chodce, kteří na mě museli koukat jak na debila, že tam jedu v kraťasech. Tak nějak jsem si myslel, že se mi nevyplatí oblékat, že to prostě nějak dojedu.

Prsty mi mrzly, brzdit moc nešlo, ale nakonec jsem dojel až k horské chatě, která se nacházela poblíž. Tam jsem potkal další mílaře, a dokonce i Vojtu, se kterým jsem se od druhého dne viděl poprvé. Chtěl jsem v té chatě zůstat, ale … zase jsem se hecnul. Prý 12 kilometrů, prý to je jen z kopce. Já bašťoun…

Poprvé mezi čtyřmi stěnami

Zmrzlý jsem pokračoval dál. Brzy jsem zjistil, že zmrzlý šlapat do kopce je mnohem příjemnější, než je sjíždět. Ruce bez citu, kolena v ledovém obětí. Ale bylo to dolů, nemusel jsem zapojovat nohy, tak jsem si moc nestěžoval. A pak to zas šlo do kopce. A pěkně prudkého. Ale kolena jsem měl tak zmrzlá, že nahoru jsem prostě nemohl. Takhle to dál nešlo!

Sesedl jsem z kola. Konečně jsem si nasadil ty návleky na nohy, najedl jsem se a napil jsem se. Uvědomil jsem si, že už mi vlastně není taková zima a vadí mi jen ten rybníček v botách. V medvědí zóně ale není na přemýšlení čas. Světla už nebylo nic moc, ale nějak jsem se ještě vymotal. Cesta to byla docela dlouhá. Z avizovaných 12 kilometrů se stalo 30 a navíc jsme je jeli asi 2 hodiny. Jak já byl nadšený, když jsem poprvé v životě spatřil Turčianské Tepliace.

Rychle jsme vyhledali nějaký penzion. Padly za něj moje veškeré euroúspory. Ale stál fakt za to. Cítil jsem, že si ho po takovém dni fakt zasloužím.