Z posledních sil #1 – Půlmaraton za rohem

Levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, zakopnout, vysunout křídla, vyrovnat to, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá,...

Můžete o mně tvrdit, že jsem škodolibý a budete mít pravdu. Co dokáže člověka naštvat víc, než několik tisíc měkkýšů, co mu zablokujou půlku Prahy a pak ani neví, jak se dostat na Staroměstskou. Ne nadarmo se říká, že jestli je nemůžeš porazit, přidej se k nim.

Startovné mám zaplaceno, boty nažhavené a jenom doufám, že se mi do začátku (či v průběhu) závodu nerozpadnou. Další vybavení na tom není lépe. V mikině to už pěkně praská, všechny gumy povolily a jen tak plandají. A v rukavici mám obrovskou díru. Na palci.

Nějaká neznámá síla mě poháněla dopředu už druhého ledna. Od prvního ne, protože prvního se běhá na předsevzetí. A běhá se poprvé a naposledy. Já na předsevzetí nevěřím.

Příroda mi v lednu rozhodně nepřála. Byl neustálý protivítr a den co den pršelo, sněžilo nebo mrzlo a nebo všechno dohromady. Hlavně všechno dohromady! Nakonec ale globální oteplování zvítězilo, protože ono vždycky vyhraje, a já mohl začít běhat v nějakém normálním počasí. A z PANE BOŽE, MĚ TAK HROZNĚ BOLÍ NOHY, se stalo ubohé: bolí mě nohy. Sláva tréninku!

Bába na lekačku

Běhání mi většinou vyjde na večer, pod tou krásnou rouškou tmy, kdy se spořádaní lidé ještě vracejí domů, ale z křoví už vylézají první víly, bubáci a úchylové. To pravé ořechové nastává v momentě, kdy si zahraju Zombie run. V klidu si klušu a najednou se kolem mě začne ozývat střelba nebo z nedalekého křoví na mě mručí nemrtví. Kdyby se to náhodou stalo ve skutečnosti, jsem ztracen.

Může to být někomu podivné, když z nuly šedesát zrychlím za několik sekund. Já bych jim rád vysvětlil, že nechci, aby mi někdo sežral mozek. Lidi jsou ale dneska hrozně normální a obyčejní a asi by to nepochopili. A jen by možná přikývli, že zombíci rádi paleo.

Celé to běhání je nebezpečné. Ani ne tak pro mě, jako pro ostatní lidi. Už několikrát jsem komusi málem způsobil infarkt. Nosím totiž zásadně černé oblečení a bafám na kde koho. Jen jedna babka na mě zákeřně bafla, ale bylo to jen nedorozumění. Z dálky na mě volala, že bafnul já ji.

Nic z toho se ale nevyrovná psům, kteří mě zlomyslně honí a já pak jako chudák musím před nimi běžet. Když to srovnám se Zombie runem, je to na mě až příliš realistické.

Bude mi blbě

Do půlmaratonu už zbývá jen 40 dní. Děsivé to je jen lehce. Do mysli se mi vyrývá vykutálená myšlenka, jak se ploužím Libeňským mostem a poprvé po deseti kilometrech se mi ztrácí ta holka, co měla na tričku něco s pornem. V tu chvíli jsem věděl, že jsem odpadl a to, že jsem předběhl jednoho černocha, mi den nezachránilo. Ale to bylo minule.

Tento rok to bude jiné, tento rok budu připravený jako nikdy předtím. Už jsem vystrašil tolik babiček a utekl před tolika psy, že mě může zastavit jen maník s mačetou ve 0:04. A pak, až doběhnu do cíle, okamžitě sežeru a vypiju všechno, co mi daj. Snad kromě medaile.

Bude mi blbě, ale bude mi to jedno, protože to doběhnu a budu mít párek měsíců bez toho, abych to musel opakovat.

Tento rok jsem za sebou nechal 128 kilometrů a bude jich ještě víc. Hlavně proto, že se držím hesla, co si nezměřím, to jako bych neběžel!

16. února 2015