Výkřik do temnot #PrayForParis

Nechtěl jsem o tom psát. Nepíšu takové články. Takové články nic nezmění, nic nedokážou, jen zmůžou proti sobě poštvat lidi. A stejně jsem ho napsal. Proč? Asi abych už nic takového nemusel psát znovu.

Strach, zoufalství, bezmoc ...

Život ve strachu není život

Když jsem ještě studoval na Literární Akademii, měli jsme v hodině anglického jazyka diskuzi na téma teroristické útoky z 11. září. Náš přednášející nám vyprávěl, že toho dne se svět změnil. Byl to pro něj tak zlomový moment, že si pamatoval, co v ten osudový okamžik dělal. A od té doby se také začal bát opuštěných zavazadel, ke kterým se nikdo nehlásil. Možná to je proto, že jsem byl v té době děcko, ale mě to nějak minulo.

Nedokážu říct, co jsem v tu chvíli dělal. Dokonce vám ani z hlavy neřeknu, který se to stalo rok. I to 11. září se mi občas vykouří z hlavy, stejně jako rok bitvy na Bílé hoře. Svět pro mě zůstal takový, jaký byl. Nikdy se mi nestane, že bych šel po ulici a viděl podezřelé džihádisty. Vždycky tu bylo nějaké nebezpečí. Dříve se lidé báli, že se vypaří v epicentru jaderného výbuchu, předtím se lidé báli, že jim nějaká mašina v továrně usekne ruce a předtím se lidé báli, že je někdo nařkne z kacířství a upálí na hranici.

Proč nemám strach z teroristů, když vyjdu z domu? Protože stejně tak bych měl mít strach, že si mě vyhlédne sériový vrah, že mi tramvaj prochrupe kosti, že chytnu rakovinu a umřu. Samozřejmě, nikdo nechce, aby mu nějaký zakuklený maník vystřelil mozek z hlavy jenom proto, že je v dostřelu. Ale mnohem nebezpečnější než samotný čin, je strach z něj.

Ne, opravdu nejsem hrdina. Do Sýrie bych se ani za milion ani za dva nevydal. Mám strach. Ale ten strach je jen hypotetický. Nežiju ho. Neprožívám ho. Stejně tak mám strach, že začne atomová válka nebo že mě unesou mimozemšťani.

Největší nepřátele jsme my sami

Věděli jste, že letos v září bylo v ČR zavražděno 8 lidí? Že za rok 2014 jich bylo zavražděno 160, znásilněno 669 žen a došlo ke 13 tisícům případů fyzického napadení? A to se o nás říká, že jsme pokojná země. Co si o tom myslíte? Litujete ty oběti víc než oběti v Paříži?

Vemte si takové Spojené státy. Ročně tam rukou teroristů zemře pár desítek lidí. Zabitých střelnou zbraní tam jsou desítky tisíc. Kdo je větší nepřítel Ameriky než sami Američané? Kdo je největší nepřítel Česka než sami Češi? (A i když jsou cikáni problematický a nafrněný, tak všechno to na svědomí nemaj.)

Nechápejte mě tak, že bych chtěl zlehčit oběti teroristických útoků. O tom, že je to hrůzostrašný čin není pochyb. Ti lidé nic neudělali, žili si svoje pokojné životy a pak se ocitly ve špatný čas na špatném místě. Těžko uvěřit, že to provedli myslící bytosti. ISILu ale vůbec nejde o zabíjení lidí. Pro ně to je jenom prostředek, jak zasadit klín mezi národy. A to se jim nepochybně daří.

ISIL rozhodně nechce, abychom zacházeli s uprchlíky v rukavičkách a abychom je přijímali. Oni chtějí, abychom je nenáviděli a abychom se jich báli. Bude pak pro ně jednodušší, získat je na svou stranu. Strach plodí strach a strach plodí násilí a násilí plodí násilí. Lidé budou radikálnější a to je jen krůček od toho, abychom se sami povraždili v občanské válce.

Každý by utekl...

A s uprchlickou krizí to je taky náramně složité. Jako by tu ani nešlo mít vlastní názor a bylo možné se připojit jen na stranu „sluníček“ či na stranu „nácků“. Těžko se dá argumentovat, když je problém zjednodušován. Na to přece není možné odpovědět jsem pro uprchlíky nebo jsem proti.

Představme si Československo. Za socialismu fakt nepěkná země a přitom západ je na dosah ruky. Stačí překročit hranice... A teď si představme člověka, který se s nasazením vlastního života dostane do Spojených států a tam by mu řekli, že to je komunistický špeh a pošlou k zpátky k nám, aby tu rubal v uranovém dole. A to není tak úplně hypotetické. V USA opravdu z komunistů strach měli.

Je téměř až povinností každého člověka pomoci tomu druhému, pokud je v nouzi. Na druhou stranu není možné vítat uprchlíky s otevřenou náručí. Nejde sem přestěhovat půlku světa jen proto, že v té druhé se žije špatně. Tohle už není pár šťastlivců, co se dostanou přes hranice, tohle je masa. A navíc to není řešení problému, ale jen jen jeho odkládání.

A jak to vyřešit? Vlastně jsem asi rád, že to řešit nemusím... Ono ani není možné se dostat ke spolehlivým informací. Na všech frontách se zkresluje pravda. Jednu stranu ovládá strach a druhou trochu naivní víra v lidstvo. Těžko jim to mít za zlé.

Jsme jen lidi

S útoky ve Francii se často opakují výkřiky, že tragédie se staly i na jiných místech a o těch svět nemluví. Nebo alespoň ne tolik. To je ale pochopitelné. On totiž (náš) svět není tak úplně svět jako spíše západní svět. Ano, všichni lidé jsou si rovni, ale proč to vypadá, že životy obětí teroristických útoků ve Francii mají větší cenu než oběti v Africe a jinde? Tady nejde o barvu pleti. Jde tu jednoduše o to, že jsme lidi, kteří si pěstují citové vazby. Svůj život si (často) ceníme nejvíce, za ním je naše rodina, naši přátelé, pak to může být náš národ a náš (západní) svět.

Francie je stejně jako my součást Evropy, ke které máme svou citovou vazbu. Proto se cítíme víc zasaženi. Je to útok na náš svět. Je to útok na nás.

Každý den zemře na naší planetě 150 tisíc lidí, kdybych měl za každého z nich držet smutek, nedělal bych nic jiného. Kdyby ve vedlejší galaxii sežehlo slunce obydlenou planetu a ten samý den mi umřela kočka, pamatoval bych si, že mi umřela kočka. Je to drsné ale je to tak.

Opět nechci zlehčovat ničí smrt. Ať umře kdokoliv, navíc za takových okolností, je to tragédie. Kdybych to dokázal změnit, udělal bych to. Ale co zmůžu?

14. listopadu 2015