Pád Vážky - Adrian Tchaikovsky

Další díl ze hmyzí série Stíny vědoucích. Magie pomalu vyvěrá na povrch a ačkoliv technologie dělá neskutečné pokroky, tak to bude nejspíše ona, kdo zasadí rozhodující ránu. Kdo se ale zmocní jejího pramene?

Pád vážky je pokračováním knihy Impérium černé a zlaté, které nás opět uvede fantasy světa hmyzích lidí. Děj začíná přesně v tom okamžiku, kde byl v minulém díle hrubě přerušen. Všem už je jasné, že válka vzplanula a nelze ji ukončit jinak než v potocích krve. Jen tak na okraj - je to trochu klišé, protože nejedna knižní série začíná tak, že v prvním díle se k válce schyluje a postavy se ji snaží odvrátit a ve druhém díle vypuká a svět dostává ostré a špičaté odstíny.

Stenwold Maker musí vyslat své zástupce do všech konců světa, aby našel tolik důležité spojence. Kdo je osamocen, nemůže vosímu impériu vzdorovat a skončí jako jako poletující popílek. A to doslova. Všude ovšem čeká nebezpečí a zákeřní zrádci, protože peníze jsou prostě silnější než morálka či svědomí. Do hry vstupuje magie a neobratně vystrkuje růžky. Ačkoliv je stále upozadněná, tak to bude právě ona, která bude mít na výsledek rozhodující vliv. Z temnoty se vrací rasa komárů a baží po artefaktu tak mocném, že bude moci svou rasu vrátit na vrchol.

Druhé díly to mají těžké

Problém druhých dílů je, že přinášejí v podstatě to samé jako ten první. Což je na jednu stranu dobré, že se styl nemění, ale už to nemá ten WOW efekt z prvního ochutnání. Druhé jabko není nikdy lepší než to první.

Je stále zajímavé sledovat vývoj postav, leč některé části děje jsou předvídatelné a ačkoliv je Pád vážky o něco tlustší, tak je roztříštěn na více dějových linek a žádná z postav nemá tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Někteří moji oblíbenci z minulé knihy se tak sotva mihnou nebo neudělají nic převratného. Navíc velkou část zabírá válčení, bitvy a dobývání, kde jsou postavy spíše jen pěšáci připravení na popravu. Přeci jen jsme ve válce.

Stále platí, že Adrian Tchaikovsky píše velmi čtivě a při louskání tohoto téměř šesti set stránkového kousku se rozhodně nudit nebudete. Editorské chyby, které se v minulém díle hojně vyskytovaly, se zde podařilo až na pár výjimek eliminovat.

Slintání

Nad čím mohu bez ostychu slintat je suprová obálka a vnitřní ilustrace. V tomto se od předchozího dílu neliší a subjektivně mohu říct, že jsou ještě o něco lepší. Akorát mi vzhledem k příběhu vůbec nesedí název, což je ovšem výtka, která se dá ovšem odpustit.

Škoda, že děj není není ukončen a stojí ve stejném okamžiku jako na začátku - v chaosu. Na další díl se rozhodně chystám.

1. února 2015