I věčnost musí jednou skončit #5

Zdroj: kleyos.deviantart.com

Maska je na dosah ruky a přeci na míle vzdálená. Aby jí někdo mohl získat, musí povolat stvoření z pekel – hrůzostrašného démona, který dokáže roztrhnout člověka vejpůl. To neexistuje jiná cesta? To je střet nevyhnutelný?

Kapitola V. Konec masky

„Zbláznil ses?“ vyhrkl Felix, ale snad ani neočekával odpověď. Stál tam jako socha, vůbec se nehýbal, aby nevyprovokoval nějakou neuváženou reakci, jež by mohla stát Amélii život.

„Víš, já bych se odtud někdy rád dostal,“ vysvětloval a tiskl nůž na dívčino hrdlo, „a ta maska je moje vstupenka ven. Nechci o ni přijít kvůli tvojí zbabělosti. Věděl jsem, že k jejímu získání je třeba nějaký rituál, ale Gabriel, ten starej všivák, to pořád tajil a nechtěl nic prozradit. Jestli to zahrnuje vyvolání démona, tak prosím, já se odtud chci dostat za každou cenu.“

„Takhle se ven nikdy nedostaneme,“ odporoval mu Felix, „démoni z Démonikonu mají moc, která se skoro vyrovná bohům. Nedokážou ho udržet v pentagramu, nikdy nic podobného nedělali. Musíme najít jinou cestu. Nech mě je zastavit. Prosím.“

„Přibliž se k nim o jedinej prašivej krok a ta tvoje holka se bude na zemi válet v kaluži krve. Jak jsem řekl, jsme tu jen jako diváci,“ stál si Jakub za svým. Zvedl svůj pohled do výše a řekl: „Už to začíná.“

Pětimetrová socha, ještě před okamžikem nechybná, začala ožívat. Zprvu téměř neznatelně. Prsty se opakovaně natahovaly a pokrčovaly. Nejdříve jeden po druhém, až se nakonec všechny v jeden okamžik sevřely. Drobné kamínky se sypaly na zem, jak se klouby otáčely. Tvor se vyrval se svého podstavce, ale nedokázal ho opustil. Bránila mu v tom síla.

Několika údery do vzduchu si připomněl zvířecí divokost, která v něm dřímala. Kdyby se před něj cokoliv postavilo, drtil by to nyní smrtonosnou silou. Felix sklonil hlavu. Démon byl tady a zaklínací trojhlas stále sílil, aby ho magická slova dokázala udržet uvnitř kruhu.

„Dej mi svou masku!“ vykřikl Gabriel a přerušil své vzývání. Tvor to zachytil a snažil se dostat z neviditelného vězení. Jako by se kolem něj vytvořila neviditelná mříž, jež nemohl prorazit. A zkoušel to opravdu tvrdě, až se celý chrám otřásal.

„Dej mi svou masku!“ opakoval vůdce jejich skupiny a vytasil meč, aby si dodal odvahy, „jsem služebník Xoxotlův a poroučím ti, abys mi vydal masku. Dej mi ji! Přikazuji ti to!“

I přes Felixovi předpovědi pentagram stále odolával a nedovolil démonovi zaútočit na vyvolávající. Po několika dalších zuřivých pokusech to vzdal a sejmul masku ze své hlavy. Byl ještě děsivější než před tím. V jeho úzkých očích svítily červené oči a prohlížely si všechny své pokořitele. Ještě naposledy zařval, ukázal ostré tesáky, než se Gabrielovi plně podřídil a podal mu masku.

Podařilo se to. Felix tomu skoro ani nechtěl uvěřit. Když v tom se rozletěly hlavní dveře dokořán a do pokladnice napochodovala desítka kněží vedená biskupem. Ten na nic nečekal a na trojici zaříkávačů vyslal ohňové kouzlo. Na takovou dálku se mu dokázali vyhnout, ale v jeho důsledku se roztavila jedna ze svíček a pentragram se rozrušil. Pětimetrový démon se ocitl na svobodě.

Svými ohromnými pařáty okamžitě sebral masku, kterou pevně svíral ve svých rukách Gabriel a vytrhl mu ji i s několika prsty. Mírně zakrvácenou si ji nasadil na obličej. Všichni zůstali nevěřícně stát, jen zraněný Gabriel si bezmocně svíral zraněnou ruku. Démon si užíval svobody a rozbíjel vitríny, které se v pokladnici nacházely. Když se všude po podlaze válely střepy, rozhodl se pomstít těm, kteří ho povolali na tento svět.

Jako první jeho pohled spočinul na Adama a Václava. Ti už dávno přestali předčítat verše z Démonikonu, ale stále ho drželi v ruce a to přitahovalo démonovu pozornost. Stačilo několik rychlých kroků, při kterých nenávratně ničil mramorovou podlahu a měl je na dosah. Ani jeden z nich nechtěl být držitelem knihy, proto ji oba pustili a každý se rozeběhl jiným směrem.

Kamenného predátora to nijak nezaskočilo. Jednoduše si vybral Václava a chytil ho do svých pařátů. Vychutnával si jeho strach a naprostou bezmocnost. Když v tom Gabriel hodil po tvorovy flakón s Ignisem a zasáhl jeho ruku. Výbuch mu odlomil několik prstů, ale také vážně zranil nebožáka, kterého v nich držel. Zuřivě s ním mrštil o stěnu a zaměřil se na nového nepřítele.

Než se však k němu stihl dostat a rozdrtit mu kosti na prášek, zastavilo ho ohnivé proudění, které na něj začala vysílat skupina kněžích. Sice to nepoškodilo jeho kamennou kůži, ale donutilo ho to ke stáhnutí. V momentě, kdy se ocitl v dostatečné vzdálenosti od ohňů, vyrval kus jednoho sloupu a hodil ho po mužích v bílých róbách.

Ti okamžitě vzepjali ruce a kámen se před nimi zastavil. Zasypala je jen vrstva prachu. Sotva stačili břímě pustit na zem, démon vyrazil na steč. Jakub, který už neměl Amélii jako rukojmí, stačil jen tak tak uhnout před zuřícím kolosem. Ten přeskočil vržený kus sloupu a dopadl na všechny čtyři. Hlouček byl rozehnán a jejich jednota rozbita.

Už nebojovali jako jeden muž, ale každý za sebe. Zaklínadla v tom divokém kole lítala na všechny strany a několik z nich dokonce zasáhlo spolubojovníky. Během chvíle na zemi leželo pět mrtvých kněží. Biskup rozhodně nechtěl dát svoji kůži lacino a opět se mu podařilo zorganizovat pořádný útok.

Z rukou kněží vystřelila energie, která démona svázala na rukách, nohách i na krku. Ten se kroutil, svíjel, ale pořád se mu nedařilo lana prolomit. Ta ho svírala pevněji, pevněji a utahovala těsnou smyčku.

„Teď je naše chvíle,“ řekl Felix a ze svého roucha vytáhl ohnivý flakón. Chystal se ho vrhnout té obludě přímo do hlavy, ale zastavila ho Jakubova ruka.

„Nedělej to,“ přikázal mu, jako by to byl jeho otrok, „můžeš tím zničit i masku.“

Felix nedbal jeho rad, loktem Jakuba zasáhl do břicha a hodil lahvičku do výše. Jeho ruka musela být požehnaná, jelikož tvorovu hlavu opravdu zasáhl. Její část se skutálela na zem, ale neukončilo to jeho život, nýbrž vzbudilo ještě větší zuřivost. Škubl jednou svou rukou tak, že kněz vyletěl do výše a poutací lana povolila.

Otočil se a svůj červený, jednooký zrak nasměroval na Felixe. Vrhl se ke sloupu, odtrhl další velký kámen a hodil ho po něm. V poslední chvíli mu nohy omotalo další lano, takže zakopl a mířil vedle. Zasáhl další nosník a bylo s podivem, že se celá stavba ještě nezhroutila. Démon se rychle oklepal a vstal. Adam měl v tu chvíli obrovskou smůlu, protože se ocitl na dosah. Bestie ho bez slitování rozmačkala na kaši. Neměl žádnou šanci.

Felix věděl, že teď je řada na něj. Musel něco rychle vymyslet a času nebylo nazbyt.

Vyndal ze svého pláště poslední lahvičku naplněnou magickou bylinou, Frigusem. Potěžkal ji si a hodil několik metrů před sebe. Sklo ze roztříštilo a na zemi se objevila tenká vrstva ledu, po níž se démon okamžitě sklouzl. Jeho tvrdý, nekontrolovatelný dopad otřásl celým chrámem. Gabriel na nic nečekal a hodil po něm svou poslední lahvičku s Ignisem.

Hlavu minul jen o kousíček, ale výbuch utrhl alespoň netvorovu ruku. Ačkoliv to zranění nevypadalo smrtelně, nehýbal se. Život z něj musel vyprchat.

Všichni se k němu pomalu blížili. Strach měli sice obrovský, ale ještě více je sžírala zvědavost. Nejodvážnější ze všech se ukázal biskup a z netvora sejmul jeho netknutou masku, která se jakou kouzlem zmenšila. Oko již nesvítilo pronikavou červení. Neležel před nimi démon, ale jen zničená, kamenná socha.

„Děkujme Jedinému, že nám dal sílu tohle stvoření zla porazit,“ řekl biskup, obrátil se na své druhy a rozkázal, „pozatýkat.“

Z prstů čtyř kněží vystřelila energie, která obklopila Jakuba, Felixe a Gabriela. Vzdorovat ji v žádném případě nedokázali. Měl s tím problémy i pětimetrový kolos.

„Bratře Sevryne, můžeš mi říct, jak to mohlo zajít takhle daleko?“ zeptal se, ale v odpověď se mu ozvalo pouze ticho.

„Toho třetího pusťte,“ poručil opět svým druhům a provazy okolo Jakuba se uvolnily.

„Neříkal jsi snad, že mají přijít až za týden? Proč jsi nás nevaroval? Mysli trochu! Jaký má význam někam umístit špeha a pak se všechno dozvídat jako poslední?“

„Omlouvám se otče,“ klaněl se starci, „není to moje chyba. Myslel jsem, že to zvládnu, že zastavím vyvolávání démona, ale bylo jich mnoho. Byli neoblomní.“

„Velmi jsi mne zklamal, chlapče,“ káral Jakuba, „i ty Evo. Že jsi se zapletla s touhle tlupou kacířů. Tvým úkolem přeci bylo provdat se za božského sentiela. Kam zmizela tvá oddanost naší víře? Všichni jste mě hluboce zklamali.“

„Jestli mohu, můj pane,“ přiblížil se k němu Jakub s nataženou rukou.

„Copak?“ divil se biskup, „hledáš snad odpuštění?“

„Ne tak úplně,“ pousmál se Jakub a vrazil mu do břicha nůž. Na nic nečekal, vytáhl ho a švihem mu prodřízl hrdlo, aby si byl jist, že už mu žádný lék nepomůže. Chvíli z něj stříkala krev jako z rudé fontány, než se zhroutil na zničenou podlahu, kde se začala tvořit odporná kaluž. Další kněží okamžitě propustili Felixe a Gabriela ze svých energetických lan a začali se soustředit na Jakuba.

Toho však chránila nějaká neviditelná síla. Jazýčky energie se po něm sklouzávaly a nemohly se pevně zachytit. I přesto to zkoušely dál a dál. Jakub se tím nevzrušoval vytáhl malý flakón, který nebyl označen žádnou barvou. Po útočící skupince ho hodil a v místě dopadu se rozvířil černý prášek. Čtyři kněží okamžitě padli k zemi. Oči měli stále otevřené, ruce připravené k zaklínání, ale nepohybovali se, nedýchali. Byli mrtví.

„Co to bylo Jakube?“ zeptal se Felix a v jeho slovech bylo cítit napětí. Tušil, že právě použil Mortum, smrtonosnou bylinu, o které mu dříve vyprávěl, a jež měl mít v držení Gabriel.

„Už mě tímhle prašivým jménem nikdy nenazývej, ty červe,“ obořil se na něj, „musel jsem ho snášet už moc dlouho na to, abych se od něj konečně neoprostil.“

„Sevryne?“ zkusil to Felix opatrně.

„Sevryn?“ zasmál se Jakub, „další prašivý jméno, to jsem ale musel nosit mnohem, mnohem déle. Kdykoliv mě tak někdo oslovil, měl jsem chuť si z jeho lebky udělat nočník.“

„Kdo u všech bohů jsi?“

„Můj nevzdělaný barbarský společníku, ty nemáš ani to nejmenší tušení, do čeho jsi se to vlastně namočil. Celou tu dobu jsi byl jen loutka a mě stačilo tahat za provázky. A díky tomu tvýmu malýmu nevyvinutýmu mozečku jsi mi to hodně zjednodušil. Máš tu čest setkat se s Primem Octavianem Qantilem.“

„Qantil? Tohle jméno neznám.“

„Qantilus ty zabedněnče a ani se nedivím, že jsi tohle jméno neslyšel. V této díře neznáte nikoho. Pocházím z mocné a bohaté elfské rodiny, která má konexe na samotného císaře. Bohužel jsem tady uvázl, už před dvaceti dlouhými lety. Byla to tragická událost. Vedl jsem Konstantinopol jako guvernér, naneštěstí pro mne se to stalo v době invaze sentielů.

Jak moc dobře víte, i když vy možná ne, jejich vpád na kontinent byl naprosto nečekaný a zničující. V několika provinciích jsme se potýkali s povstáními a na barbarské útoky na severu sílily. Méně vhodná doba to už být nemohla.

Císaři bylo jasné, že nemůže ubránit vše, alespoň prozatím, a proto přišel rozkaz stáhnout se. Jedna celá legie, která tábořila v nedaleké pevnosti musela pryč, aby bránila důležitější centra. Zůstal jsem ve městě sám, všichni vážení občané odešli s nimi, protože věděli, že tady je nikdo chránit nebude. Já měl jiný plán.

Celý tenhle kopec se nachází nad obrovským nalezištěm Trebia. Doufal jsem, že využiji jeho magický potenciál a vytvořím kolem města ochranou kopuli, jež by ho ochránila před útoky. V dolech pracovali a umírali desítky otroků, ale díky jejich obětem se mi podařilo postavit systém, jež dokázal využít potenciálu Trebia.

Kdyby ta lidská verbeš věděla, že tu už nejsou žádní elfí strážci, pouze má lidská garda, nejspíše by se vzbouřili. Tady mi pomohla má systematičnost při zastávání šíření informací. Kolik jazyků jsem tehdy musel vyříznout…, ale bylo to k dobré věci, k ochraně Konstantinopole.

A soudný den nakonec opravdu nadešel. Armáda sentielů se objevila na dohled, ale město už obklopovala magická kopule. Zastrašit se ovšem nedali a dál se blížili. V ten okamžik jsem udělal několik chyb. Ukázalo se, že bariéra není dostatečně silná a přívrženci Jediného ji mohou, i když s obtížemi, projít.

Nemohl jsem to nechat jen tak a do stroje jsem pumpoval další a další šťávu. Mé úsilí nakonec bariéru opravdu posílilo a do města vnikla jen část armády. Proudící energie ovšem začala vyvolávat silné otřesy, po kterých ze zřítili doly pod městem. Ačkoliv zařízení stále běželo, nemohl jsem s ním nijak komunikovat ani ho vypnout. Věděl jsem, že jsem se právě ocitl ve své vlastní pasti.

Město bylo během okamžiku obsazeno, vlastně skoro ani nebyl, kdo ho bránil. Má osobní garda se vzdala mezi prvními, lidem člověk prostě nemůže věřit. Proto jsem také zmizel dřív, než mě mohli předhodit bílým.

Ukázalo se, že větší část armády dokonce ani nebyli sentielové, ale obyčejní barbaři, kteří konvertovali k Jedinému. Pravých sentielů to byla asi desítka, většina z nich kněží. Zavedli nový řád a začali ničit všechny památky na nás, na elfy. Musel jsem se stáhnout. Díky svému magickému umění jsem přijal podobu barbara a víru v Jediného. Samozřejmě jen na oko.

Kněží se usídlili na místě, který kdysi býval Jupiterovým chrámem a nalezli zde spoustu mocných knih a svitků. Sentielové věděli, že pokud chtějí přežít, musí na svou stranu získal obyvatele. Brali z jejich řad nové kněží a vyučovali je. Žáci studovali nejen svitky Jediného, ale také zakázané pergameny elfů a několika vyvoleným se podařilo zvládnout umění magie.

Staří sentielové pomalu umírali, ať už to bylo nešťastnou náhodou, atentátem nebo je zlikvidovali vzniknuvší mágové. Poslední z nich zemřel před čtyřmi lety.“

„Jak to?“ podivil se Felix, „Amélie si přeci má zítra jednoho z nich mám brát.“

„Ne, ne,“ kroutil hlavou nad jeho naivitou, „užila by si jen s člověkem obarveným na bílo. Je to jen fraška, praví sentielové jsou již dávno mrtví a k moci se dostal biskup. To on zaklel celé město a využívá duše zemřelých pro práci v dolech. Už deset let kopají, aby se dostali k mému zařízení a zastavili ho. Život je tady už omrzel, chtějí ven, aby plně využili svou nově nabitou moc.

Jenže můj stroj byl opravdu hluboko v zemi a trvalo by to nejméně deset dalších let, než by ho vykopali. Tak dlouho jsem čekal nemohl. Nicméně stále jsem nenalezl jiný způsob, jak se dostat ven. Až nakonec se tu objevil Gabriel a jeho skupinka vyvrhelů.

Začal jsem vás se zájmem sledovat, jak jste jim uštědřovali rány a zabíjeli sentiely. Nejvíc mě zaujal váš vztah k bohům džungle. Nebyl problém se k vám vetřít a stát se jedním z důležitých členů skupiny. Brzy se ke mě dostala informace, že Gabriel zná způsob, jak získal masku. A v tu chvíli se zrodil se plán.

Magická síla masky mohla dát držiteli moc prorazit bariéru. Postupoval jsem opatrně, nechtěl jsem, aby se cokoliv pokazilo a já svoje mládí prožít v týhle díře. Když se mi nepodařilo zjistit, jak to chce udělat, nechal jsem věcem volný průběh. Prostě si počkám, až ji Gabriel získá a hned na to ho zabiju. O skupině se naneštěstí dozvěděl biskup.

Musel jsem mu namluvit, že bude pro něj lepší, když nezasáhne. Že s její pomocí bude moc odhalit další vzbouřence a ten starý senilní blázen mi na to skočil. Ta moc mu musela stoupnout do hlavy. Gabriel pomalu plánoval své proniknutí do chrámu a já balancoval na tenkém laně.

A ten den dnes konečně nadešel. Všechno mi hrálo do karet. Gabriel mě dokonce poslal za Felixem. Moc dobře věděl, že někdo vynáší informace ven, a že to nejspíše bude on. Mě to dalo možnost pojistit si, že se Amélii nic nestane. Věděl jsem totiž, že za ní hned půjde. Ještě že jsem tak učinil a odvrátil jsem katastrofu.

Musím říct, že sundat masku vyvoláním démona nebyl zrovna způsob, který bych očekával, ale proti gustu žádný dišputát. A opět mi všechno excelentně vycházelo, dnes mi musel Jupiter požehnat. Tomu démonovi se podařilo oslabit biskupa a já ho mohl konečně vyřadit ze hry.

Ač to nerad připouštím byl mocnější než já a za mnohem kratší dobu. Jeho rychle nabytá moc mu ovšem zničila duši, zatemnila myšlení. Myslel jsi, že ovládl umění magie, ale jednu věc podcenil. Po pár letech by ho ta moc přivedla k šílenství.

A je to taky mí drazí, vy tady zemřete na popravišti a já zítra časně ráno s Amélií opouštím město.“

„Cože!“ vykřikl Felix, „s Amélií?“.

„Slyšíš dobře, přece bych ti ji taky nenechal,“ vysmál se jeho zděšení.

„Ty jsi přece nepotřebuješ. Nic ti neudělala, nemá pro tebe žádný význam.“

„A opět se ukazuje, jak málo toho víš, barbare. Trochu mě překvapuje, že ti to neřekla. Myslel jsem, že mezi sebou máte důvěrný vztah. Amélie, pověz mu to,“ pobídl ji.

„Co mi má říct?“ ptal se Felix, ale to se už Amélie ujala slova.

„Už jako malá jsem byla jiná než ostatní. Možná to nebylo vidět, ale já to cítila celou svou duší. Bála jsem se, že na to někdo přijde. Qantil mi pomohl, poznal co jsem zač a pomáhal mi zakrýt vše, co by to mohlo prozrazovat. Felixi, já jsem elfka.“

„Ne!“ vykřikl opět, protože tomu nechtěl uvěřit.

„To proto jsem dokázala ovládat magický prsten. Nebyla to náhoda, když jsem si s ním hrála, prostě jsem věděla, jak ho použít. Mám to v kostech, mám to v krvi, mám to v hlavě.“

„Ne, ne, ne, to nemůžu být pravda.“

„Je mi to líto Felixi. Chtěla jsem ti to říct, ale nedokázala jsem. Hrozně jsem se za to styděla. Vím, jací mí soukmenovci jsou a jaké škody ve světě napáchali. Styděla jsem se za ně a doufala, že mě nikdy nikdo neodhalí,“ řekla a odhrnula si vlasy. Viděl špičaté uši, znak elfů. Po delším pozorování šlo spatřit šediny a Felix si vzpomněl, že v nich elfové ztratili veškerou barvu. Musela si je přebarvovat.

„Jak jsi jen mohla,“ rozčílil se Felix, „celou dobu jsi mi lhala.“

„A tys snad za mnou chodil jen tak? Protože jsi mě měl rád?“ vracela mu Amélie stejnou měrou, „chtěl jsi mě jen využít, získat tuhle pitomou masku. Já myslela, že mě miluješ.“

„Já si to myslel taky,“ posmutněl Felix.

„Ale mé dvě hrdličky,“ zasmál se Qantil, „snad jste se nerozhádali? Je to asi jedno, když už se nikdy neuvidíte. Felixova uvězněná duše bude dál kopat tunely a my s Amélií si budeme žít v mé vile. Tragický osud, tedy jak pro koho. Jak vidíte elfové opět vítězí.“

Z jednoho zabitých těl si vzal roucho a od biskupa jeho posvátnou hůl. Chvíli si zahalil tvář rukama a začal si pro sebe něco huhlat. Když dal ruce pryč, jeho obličej se změnil. Už nebyl Jakubem, už nebyl Sevrynem a dokonce ani ne Qantilem. Stal se biskupem. Právě v čas, protože do místnosti vešlo několik kněží.

„Co se tady stalo?“ ptali se.

„Tihle dva vyvolali démona, kterého se mi podařilo díky Jedinému zastavit. Ostatní mí bratři bohužel zemřeli. Zaslouží si tvrdý trest. Zítra budou popraveni,“ rozhodl nekompromisně a pyšnou chůzí kráčel pryč.

„Jistě, pane,“ pokynuli kněží a převzali vězně. Jeden pak odvedl Amélie do jejího pokoje. Smělý plán úniku dospěl ke svému konci. Felix ještě naposledy zatoužil spatřit její tvář, i když byla elfská a otočil se. Už byla pryč. Spoutaný byl odváděn do svého posledního vězení.