I věčnost musí jednou skončit #4

Zdroj: wraithdt.deviantart.com

Na ostří nože, tak se nazývá čtvrtý díl “věčnosti”. Děj nabírá na obrátkách. Spiklenci se dostali do chrámu jediného, ale ze jim okamžitě hrozí odhalení. Navíc se zdá, že ne všichni tahají za jeden provaz.

Kapitola IV. Na ostří nože

Kněz v bílém rouchu se na Felixe zamračil a zvědavě pohlédl na flakón, který jen tak visel ve vzduchu. Natáhl vrásčitou ruku, aby ho pevně uchopil, ale v tom se náhle celý zachvěl. Nevěřícně otevřel ústa a v očích se mu objevila smrt. Nádoba naplněná Ignisem se opět roztočila a pokračovala v původní dráze.

V momentě, kdy sklo puklo, ozvala se ohlušující rána, která starému muži doslova utrhla obličej. Zbytek těla se ocitl v plamenech, jak kousky ohnivé byliny padaly na bílé roucho. Musel být okamžitě mrtev, protože namísto zoufalého křiku a snahy oheň udusat se pouze sesunul k zemi.

Za ním stál Jakub a v ruce svíral zakrvácený nůž. Svého nepřítele zabil naprosto chladnokrevně, bez špetky slitování.

„Co si sakra myslíš, že tady děláš?“ okřikl Felixe rorezleně. Stále ještě nevěřícně zíral na tu spoušť, kterou ohnivé peklo napáchalo a přemýšlel, kolik právě nadělali hluku. Amélie zakryla svůj zrak, aby neviděla kněze pomalu stravovaného plameny.

„Zachraňuju ji!“ odpověděl rozhodně Felix a ukryl Amélii za svým tělem, „nezaslouží si život v chrámu. Nezaslouží si život tady.“

„Co šílíš?“ bědoval Jakub, zavřel dveře a udusal plamínky na rouchu, „kvůli ní tu přece nejsme. Máme získat Xoxotlovu masku a ty ohrožuješ celou naši výpravu. Kvůli nějaký zpropadený kněžounský couře.“

„Takhle o ní nemluv,“ vykřikl Felix tak nahlas, jak jen dokázal a nebral na vědomí, že jsou uprostřed chrámu, „její duše je lepší, lepší než kohokoliv v týhle budově, je lepší než všech ve městě. Věří sice ve špatného boha, ale její svědomí nemá černý místa. Nezaslouží si strádat.“

„Cože?“ ukázal Jakub udivený obličej a ušklíbl se, „už to přece nemusíš hrát. Svůj úkol už splnila, teda spíše splnit měla, ale na to už je pozdě. To jí snad chceš dál lhát?“

„O čem to mluví?“ vmísila se do rozhovoru Amélie, která se stále krčila za Felixem a pevně se ho držela.

„O ničem,“ uťal diskuzi její ochránce.

„Copak on ti to nevyprávěl?“ opět se zasmál Jakub, „jediným jeho úkolem bylo sbalit tě a sabotovat kněžounský kouzla v chrámu. Snad sis nemyslela, že je v tom něco víc.“

„To vůbec není pravda,“ vzdorovala mu statečně Amélie, „to by Felix nikdy neudělal.“

„U Xoxotla, tys mu to sežrala i s navijákem. Doufám, že sis s ní aspoň pořádně užil. Ten sestiel, kterýho si má brát, bude asi pěkně zklamanej, až se dozví, že dostal použitý zboží.“

„O co ti jde, ty zastranej lháři,“ pustil se do něj rázně Felix.

„Zachtělo se ti snad Amélie?“ dodal ještě.

Jakuba útok zaskočil a chvíli vůbec nic neodpovídal. Felixe ta reakce překvapila. Nakonec ale přeci vykoktal: „Tak nebo tak, s námi jít nemůže. Zůstane tady.“

„Ne, ona s námi musí. Bez ní tohle prokletý město neopustíme. A jestli mi budeš stát v cestě, rozpářu ti břicho,“ vznesl výhrůžku a aby jí dodal sílu, sáhl na jílec svého meče.

„Ty chceš utéct? Zbabělče!“ pustil se do něj Jakub, „masku máme získat, abychom mohli bojovat, ne utíkat. Dovede nás k moci a ke slávě.“

„Snad jsi těmhle kecům nevěřil. Tady už není co zachraňovat. Lidi se přizpůsobili. Starý bohové je nezajímaj, jim vládne Jediný a nám nezbývá nic jinýho, než se taky přizpůsobit nebo vzít roha. Celý tohle zkurvený město jde do kytek. Už dávno tu není o co bojovat.

Naši válku jsme už prohráli, smiř se s tím Jakube. A ví to i Gabriel. Právě proto nás dva poslal pryč. Chce získat Xoxotlovu masku jen pro sebe. Ví totiž, že s její pomocí mohou bariéru překonat pouze tři lidé. Tři! Ani o jednoho více. Dnešní noc není o tom, kdo získá město, ale kdo z něj dokáže zdrhnout.“

Vypadalo to, že vize Jakubova světa se začal hroutit.

„Tak schválně,“ nadhodil Felix, „z jakého vznešeného důvodu jsi nás měl sledovat?“

„Gabriel si myslel, že tajně pracuješ pro kněžouny,“ přiznal Jakub a hlava mu poklesla, „pokud by ses o něco pokusil, měl jsem tě okamžitě bez otálení zabít.

Všechno to sedí. Máš naprostou pravdu. Narafičil to na nás. A já mu skočil na špek.“

„Ještě není pozdě! Ještě pořád ho můžeme zastavit. Nebude to jednoduché, ale v sázce je naše přežití. Jsme v srdci chrámu a pokud se dnes v noci nedostaneme z města, chytí nás a zabijou. Kvůli týhle vloupačce by povraždili klidně celý město.“

„Evo,“ zaklepal kdosi na dveře a klika se začala pomalu pohybovat směrem dolů, „mohu vstoupit? Zaslechl jsem nějaký křik.“

„Ne, prosím ne,“ ozvala se pohotově Amélie a klika se zastavila, „musím se obléknout. Zkoušela jsem si šaty.“

„Dobrá, mé dítě, já počkám.“

„Co teď budeme dělat?“ šeptal Jakub, „co teď k čertu budeme dělat?“

Felix tasil meč připraven na nejhorší. Amélie ho však střelhbitě chytila za ruku, aby zabránila případným neuváženým činům.

„Za mnou,“ špitla potichu, že její slova byla sotva slyšet. Oběma mužům se zdálo podivné, kam je chce odvést, ale neprotestovali a mlčky ji následovali. Ze šperkovnice vyndala bílý prsten a s jeho pomocí nakreslila na zdi kruh. Významně se na oba podívala, kývla hlavou a prošla skrz pevnou hmotu. Felix s Jakubem na nic nečekali a následovali ji.

Ocitli se v úzké chodbě, kterou osvětlovala jedna skomírající pochodeň. Amélie dala před ústa ukazováček, aby naznačila, že ještě nemohou mluvit. Slyšeli, jak se dveře do pokoje otevírají a někdo vchází dovnitř.

Výkřik. Příchozí si musel všimnou ohořelé mrtvoly na podlaze a pádil pryč, co mu síly stačily. Všem třem bylo jasné, že tajné misi už je konec.

„Kde to jsme?“ zeptal se Felix a z jeho hlasu byl cítit úžas.

„Já vlastně ani nevím,“ odpověděla mu Amélie, „objevila jsem ji, když jsem byla malá holčička. Vyrůstala jsem s krásnými šperky a moc ráda si s nimi hrála. Fascinovaly mě, jak krásně září svým bělostným světlem. A v jedné ze svých her jsem obkroužila tuhle zeď. Když jsem se pak o ní opřela, propadla jsem se sem.“

„Bála ses tu?“

„A jak,“ přikyvovala dívka, „byla tu hrozná tma, neviděla jsem dokonce ani na vlastní ruce. Vyjekla jsem. Ale dřív než stačil někdo přiběhnout, už jsem se stačila vrátit do svého pokoje. O tajné chodbě jsem pomlčela, bylo to takové moje malé tajemství. Ještě ten den jsem si vzala pochodeň a vydala se dál.

Po několika minutách jsem dorazila do obrovské místnosti, ve které jsem ještě nikdy nebyla a kde jsem nalezla vzácné poklady. Poznala jsem, že se jedná o elfské artefakty. Zbroje, zbraně i šperky oslňovaly můj zrak. Ale neměla jsem tam chodit.

Můj pohled totiž spočinul na černé masce. Byla připevněná na nějaké soše a doslova mě provrtávala svým pohledem. Bála jsem se, že snad oživne a že ani Jediný mě v tu chvíli nedokáže zachránit. Od té doby jsem do té místnosti nikdy nevstoupila.“

„Xoxotlova maska,“ řekli dvouhlasně Felix s Jakubem.

„Musíme se tam dostat co nejdříve,“ naléhal Jakub, vzal ze stěny pochodeň a okamžitě vyběhl.

„Brána se dá zavřít pouze zvenčí, jestli ji objeví, budeme v nebezpečí,“ varovala ještě Amélie Felixe, než se rozeběhli za mizejícím světlem. Povrch byl naprosto hladký, a tak nehrozilo, že by někdo z nich zakopl. Po pár minutách běhu dorazili na konec chodby.

„Co teď?“ zeptal se Jakub, který bezmocně ohmatával kamení. Chvíli se pokoušel probít násilím, ale k ničemu to nevedlo.

„Prsten,“ ukázala na svou ruku Amélie a postoupila dopředu. Obkroužila dostatečně velký prostor a vzduch se zavlnil. Ačkoliv ještě nic neviděli, do uší jim začala vnikat neznámá slova: “An iphuan ica nonques ni, An iphuan ica nonques ni, …”

Mocný trojhlas opakoval větu neznámého jazyka stále dokola v nekonečné smyčce. Temné verše se odrážely od úzkých stěn a naplňovaly je zoufalstvím. Ačkoliv na místo rychle spěchali, teď najednou nikdo nechtěl vstoupit do vzniklého portálu. Až nakonec Jakub se odhodlal a navzdory temné předtuše prošel dovnitř.

„Mel,“ vzal Felix za ruku svou dívku, „neboj se. Ať už tam na nás čeká cokoliv, já tě ochráním. Máš mé slovo.“

„Nevěřím tvým bohům, nevěřím ani tvým přátelům, ale věřím tobě Felixi. Pokud si myslíš, že mám s tebou projít tímto portálem, já půjdu. Pokud ne, já se vrátím.“

„Tady tě nic dobrého nečeká, já ti dám celý svět. Náš život bude takový, jaký si sami určíme. Budeme svobodní. Mně můžeš věřit,“ ubezpečil jí a společně prošli. Dematerializovaná zeď jim nekladla žádný odpor, takže se ocitli v obrovské místnosti, pokladnici chrámu. Nad nimi se rozléhala kopule, kterou podpírala celá řada zdobených sloupů. Dříve musel být strop krásně vymalovaný, ale všechny elfské krásy byly nenávratně zničeny.

Stěny lemovala vysoká okna, která běžně do chrámu pouštěla sluneční paprsky. Nyní je však tlumil ochranný obal obklopující město a výsledný efekt, nebyl výrazný. Bez dalších pochodní by tu bylo špatně vidět.

Po obvodu se ve skleněných vitrinách nacházely elfské artefakty. Felix se ani neodvažoval hádat jakou cenu všechny tyhle vzácnosti mají. Přesně uprostřed místnosti se majestátně tyčila socha predátora. Tvar těla sice odpovídal lidskému, ale na nohou i rukou se mohl chlubit ostrými drápy. Obličej mu zakrývala černá maska. Byl to hrůzostrašný pohled.

Kolem něj se nacházely dlouhé svíčky postavené na špičkách křídového pentragramu.

„An iphuan ica nonques ni,“ opakoval se stále hlas a Felix už konečně poznal, kdo je jeho zdrojem. Gabriel, Adam a Martim tam stáli a předčítali ze staré knihy. Myslel si, že je to pouze legenda, že není možné, aby ji někdy v životě spatřil. Doufal, že při něm stojí všichni jeho bohové. Spatřil Démonikum.

„Zpátky,“ pošeptal Amélii a zatlačil ji ke zdi, odkud přišli. Ta je nepustila.

„Vytvoř portál,“ pobídl jí, když viděl, že vchod do tajné chodby se uzavřel. Amélie poslušně pomocí prstenu vytvořila kruh, ale nemělo to požadovaný efekt. Když si pozorně prohlédla šperk, zjistila, že jeho bělostná záře potemněla.

„Musel se vybít, Felixi“ usuzovala se situace a tázavě se podívala. Nevěděla, co dělat.

Již nebylo cesty zpět. Mohli jen pokračovat. Dál do toho šíleného podniku. Dál za maskou.

„Musíte okamžitě přestat,“ rozkázal trojici, ale do cesty se mu postavil postavil Václav.

„Teď je nemůžeš rušit, právě provádí zaříkávací rituál, pomocí kterého získají masku z té sochy,“ pronesl naučený text, který nebyl z jeho hlavy.

„Ty to nechápeš,“ odporoval mu Felix, „tohle není žádnej zaříkávací rituál, oni v rukách drží Démonikon. Jestli je teď nezastavíme, budeme mít tu čest stát proti opravdové stvůře z pekel. Před ní nás neochrání kouzla ani modlitby, i kdybys prosil na kolenou všechny bohy najednou a nabízel jim svoji duši.“

„Chceš získat masku nebo tady kňučet?“ ohradil se na něj, „dostal jsem jasné příkazy. Jen co Gabriel dokončí zaklínání, převezme masku a vyčistí tohle město od kořenů.“

„Na tohle nemám čas,“ vykřikl Felix a tasil meč. Václav ho téměř ve stejném okamžiku napodobil.

„O co ti sakra jde?“ ptal se s podivem, protože nečekal, že by to mohlo dojít takhle daleko.

„Uhni mi z cesty nebo zemři,“ odpověděl mu Felix s hněvem v hlase. Když mu i přesto nebyl umožněn průchod, zaútočil. Úder vedený z vrchu, ale zaskočený Václav vykryl. Jakmile viděl, že zde již není jiné řešení, sám ťal mečem, ale i on byl neúspěšný. Zbraně se o sebe třely jako divé, ale stále nepřinášely první krev.

Jejich souboj sledovala téměř nedýchající Amélie a Jakub. Zaříkávací trojce se plně soustředila na svůj úkol a vůbec jim nevěnovala pozornost. Felix se ukázal jako zkušenější bojovník a brzy získal převahu. Používal nejen své ruce, ale i nohy. To možná nepatřilo k fér způsobům boje, ale v tuhle chvíli to nikoho nezajímalo.

Úder vedený spodem Václav zpozoroval včas, ale reagoval o ždibíček pomaleji, než měl a na ruce se mu objevil krvavý šrám. Musel upustit meč a v tom zmatku mu navíc Felix chytře podkopl nohy. Ještě ve vzduchu mu meč projel hrudí. Jeho výprava za maskou skončila.

Vítězící bojovník už měl volné pole působnosti a mohl tak konečně zabránit vyvolání démona.

„Felixi!“ ozvalo se za ním. Byl to Jakubův hlas. Když se otočil nevěřil svým vlastním očím.

„V týhle podívaný budeme jen diváci,“ sdělil naprosto chladně, když u krku bledé Amélie držel ostrý nůž.