Zdroj: geistig.deviantart.com Třetí část nazvaná “Není cesty zpět” nás zavede na počátek odvážné akce, jejíž cílem je získat bájnou masku. Cesta ovšem vede přes chrám znepřátelených kněží, kteří vládnout tajemnou mocí. Má vůbec Felix se svými druhy šanci na úspěch?
Kapitola III. Není cesty zpět
Nastal dlouhý den nervózního čekání. Nikdo pro jistotu nevycházel ven, aby nemohl být chycen. Každý bojovník zaujímal důležité místo a každá ztracená duše se mohla stát osudnou. Všichni se snažili odpočinou si, být na samotnou akci v plné síle. Spánek se ale většině vyhýbal obloukem. Namísto toho je sužovala nervozita. Každá hodina ubíhala mnohem déle než obvykle. Pomalu, pomaloučku se přehoupávala od jedné ke druhé.
Až nakonec přišel čas. Přišla chvíle, která měla rozhodnout o všem. Shromáždili se okolo Gabriela a horlivě naslouchali jeho rozkazům.
„Bratři,“ oslovil své druhy, „nastala naše hodina. Opustíme tuto zatuchlou kobku, abychom znovu získali masku našeho věčného pána. Budiž sláva Xoxotlovi.“
A na to se ozval bojový pokřik vyjadřující jednotu celé skupiny.
„Abychom zvýšili naše šance, rozdělíme se. Adam a Martin půjdou se mnou,“ oznámil jim Gabriel. Mohutný bojovník s kyjem a jeho obratný kolega s mečem předstoupili. Tvářili se mnohem více štastněji, než zbývající druzi ve zbrani.
„Felixi, s tebou půjde Václav a Lubor,“ ukázal vůdce spiklenců na další dva válečníky, jednoho ozbrojeného mečem a druhého sekerou, „pro Jakuba mám speciální úkol, takže se k nám připojí až později.“
Felix se po těchto slovech zatvářil překvapeně, skoro až vyděšeně. Bylo jasné, že o něčem takovém neměl ponětí a vůbec se mu to nelíbilo. Nicméně si nedovolil cokoliv namítat.
„My do chrámu zamíříme přes východní vchod a Felixova skupina pronikne přes západ. Pokud půjde všechno podle plánu, setkáme se u masky. Ať vás provází štěstěna.“
Spiklenci se mlčky vydali k žebříku, vyšplhali a prošli kolem němého starce. Gabriel, který stál v čele skupiny, otevřel dveře do venkovního světa, jež už zalila černočerná tma. Naposledy kývl na své druhy a vyrazil v před. Šest postav zahalených do dlouhých kápí ho následovalo.
Hned v první uličce se rozdělili na tři skupiny. Jakubův úkol zůstával neznámý.
Felix následovaný dvěma bojovníky se snažil být co nejopatrnější. Střet se správci pořádku by je stál život a pravděpodobně i neslavný konec celé akce. U každého rohu se zastavil a nahlížel, jestli někdo nejde.
Právě proto byl jejich postup velmi pomalý. ‘Možná až příliš‘, přemýšlel Felix. Za celou tu dobu radši ani nepromluvili. A to jak kvůli opatrnosti, tak kvůli vzájemné nevraživosti.
Asi po čtyř set metrů dlouhé cestě konečně dorazili na místo. Uprostřed ulice se nacházel vstup do kanalizačního systému, který tu vybudovali elfové. Bylo to ještě v dobách, kdy vládu ve svých rukách pevně svíralo jejich impérium.
Všichni tři zrychlili krok a ohlíželi se na všechny strany, než dorazili ke vstupu. V podřepu pomocí mečů a za hlasitého skřípotu nadzvedli kovové víko označené neznámými symboly. Chystali se na sešplhání do kanalizace, když v tom zaslechli mužské hlasy, jak se blíží k nim.
V uličce se objevili dva správci pořádku ve svých bílých róbách vybaveni krátkými meči, které se jim houpaly u pasu. V rukách drželi louče osvětlující jím cestu. Zdálo se, že něco hledají.
„Přísahám,“ řekl zoufale jeden z nich a rozhazoval rukama, „přísahám u Jediného, že jsem tady něco slyšel. Něco podezřelého. Nějaký kovový zvuk nebo co.“
„To je ti jen zdálo,“ odpověděl mu druhý a zakroutil nevěřícně hlavou, „nic divnýho tady nevidím.“
I přes nedůvěřivost jednoho ze správců si oba počínali nadmíru opatrně. Zdvihli pochodně do výše kvůli lepšímu světlu a nastražili uši, aby jim ani ten nejmenší zvuk neunikl. Celou ulici procházeli krok po kroku. Už to vypadalo že nic nenajdou, když tu se ozval kovový zvuk. Jeden ze správců pořádku došlápl na špatně zavřené víko kanálu.
„Někdo s tím hýbal,“ vykřikl jeden z nich vítězoslavně, snažil se víko odsunout, aby viděl, co je pod ním.
V tu chvíli se jeho soustředěnost na okamžik vytratila. Na to Felix se svými druhy čekal a vrhl se na ně z postranní uličky. Nepouštěli se do boje s řevem, ale jako stíny, nevydali ani hlásku. Prvního se jim podařilo omráčit ránou do hlavy, ale ten druhý se stihl vzpamatovat překvapivě rychle a mrštně vytasil meč.
Tři soupeři ho nicméně rychle obklíčili. Věděl, že proti takové přesile nemá žádnou šanci, a proto se pokusil utéct. Jeho cesta do bezpečí vedla přes sekerou opěšalého Lubora.
Ten útok od krysy zahnané do koutka nečekal, ale nebezpečnému bodnutí se dokázal vyhnout. Málem u toho však upadl. Správce pořádku se rozeběhl do mezery, která vznikla a zdálo se, že unikne.
Lubor mu však v poslední chvíli stačil podkopnout nohy. Ležícího pak už nebyl problém odzbrojit.
Václav k němu přiskočil, aby mu prořízl hrdlo, ale Felix ho zastavil a rázně rozkázal: „Ne!“
„Proč ne?“ tázal se, „je to náš nepřítel a zaslouží si zemřít.“
„To je pravda, ale ne teď a tady. Jeho duše by směřovala do chrámu, kde by vyklopila všechno o tom, kde právě jsme. Můžeme ho oddělat později, prozatím…,“ usmál se a ležící muže omráčil jílcem meče.
Trojice opět otevřela víko kanálu a oba omráčené tam odvlekla. Když Felix za sebou zavíral poklop, zdálo se mu, že v uličce vidí další postavu, ale vzápětí zmizela jako duch. Rozhodl se to považovat za chvilkové poblouznění a už tomu nevěnoval pozornost. Sešplhal po rezavém žebříku a těsně nad zemí seskočil.
Jeho boty dopadly na vlhké kamenné bloky. Vedle úzkého chodníčku se nacházela stoka, kterou protékala voda nezdravé, černé barvy. Lubor podal Felixovi pochodeň a ten si posvítil na správce pořádku.
„Svažte je a nechte tady. Nemáme čas se s nimi tahat dál. Dejte jim roubíky, nechceme přece, aby je tady někdo našel a zachránil,“ rozkázal Felix a s ostatními se pustil do díla.
Omráčeným správcům pořádku se lano zařezávalo do kůže, ale dokud byli v bezvědomí, nevydali ani hlásku. Když je tam nechali na pospas osudu, pokračovali dál ve své cestě. Brzy se na stěně objevily značky, které měly trojici dovést k cíli. Museli je tu zanechat agenti, kteří probourávali zatarasenou stoku. Bílé šipky je vedly dál a dál, do bludiště spletitých chodeb.
Po krátké době konečně došli k místu, na kterém bylo vidět, že se tu v nedávné době pracovalo. Strop podpíralo několik dřevěných trámů a kameny zdeformovaly ostré nástroje. A právě díky odvážlivců, kteří tu ve dne v noci pracovali, byl vstup volný. Překročili těch několik kamenů, které tu zbyly a ocitli se v mnohem starší části kanalizace.
Rozhodně nebyla horší či zchátralejší, ba naopak, zdi tu již nebyly z kamení, ale z mramoru. Všechno zářilo, jako by se od toho odráželo polední slunce. Když dorazili se do slepé uličky, na jejíž konci byl vidět žebřík, rozhodl se Felix udělit několik posledních rad.
„Chlapi,“ oslovil své dva svěřence, „je to tady. Před námi je cesta do chrámu, kde se to jen hemží kněžouny. Díky mému agentovi jsou nyní bezmocní. Všechny ty jejich magický kejkle nefungujou a stráží s opravdovými zbraněmi tu je pomálu. Pamatujte, nikoho nechceme zabít, musíme být opatrní a nikdo si nás nesmí všimnout.
Čím déle tam budeme nezpozorováni, tím lépe pro nás. Brzy bychom se měli setkat s Gabrielem.“
Felix se chytil kovových stupínků a začal šplhat nahoru. Ačkoliv to nebyla k poklopu víc než desítka metrů, přišlo mu to jako celá věčnost, než se dostal až k němu.
Zhluboka se nadechnul a zatlačil. Padací dvířka však přes všechnu sílu tvrdohlavě stála na svém původním místě.
Ve Felixových očích se na okamžik objevil pohled naprosté zkázy. Že vše, co miloval, zahyne v dnešní noci. Že všechna naděje, všechny ty roky se promění jen v děsivý obraz smrti a nekonečného utrpení. Bál té nejhorší možné budoucnosti. Něco takového nemohl v žádném případě připustit, a proto se do poklopu opřel vší silou.
Ozvalo se tříštění skla, ale malá padací dvířka konečně povolila. Felix nahlédl do malé místnůstky, která nejspíše sloužila jako sklad nepotřebných věcí. Byly tu předměty, které pohoršovaly Jediného, protože oslavovaly zapovězené elfské bohy.
Felixův nenadálý vstup připravil svět o několik kousků nádherného broušeného skla. Když si některé rozbité kousky prohlédl, podivil se. Kdyby sem vkročili fanatičtí přívrženci Jediného, bez okolků by toto doupě zla zničili. Jak mohly tyto artefakty zůstat nepoškozené.
Místnost se nezdála příliš používaná. Nejspíše se na její existenci dočista zapomnělo nebo do ní mělo přístup jen několik vybraných jedinců. Felix pomohl svým dvěma druhům nahoru a společně pak obdivovali krásy elfských artefaktů. Neklaněli se sice jejich bohům, ba co víc, spíše je nenáviděli a považovali za své nepřátele, ale na rozdíl od přívrženců Jediného se k podobnému umění stavěli pragmaticky.
Dokonce tu byla i zvláštní zbraň. Krátká dýka, ostrá jako břitva a zdobená drahými kameny. Do čepele kovář vepsal nějaká slova neznámým jazykem, pravděpodobně elfským. Zdálo se, že dokonce svítí, ale to způsoboval zářný bílý materiál bez jediné tmavé skvrnky. Neodolal a ukryl ji ve svém plášti.
„Nemáme čas tady okounět, musíme pokračovat v naší cestě,“ rozkázal Felix svým druhům, kteří stále obdivovali nalezené poklady a bojovali s pokušením nacpat si je do prázdných kapes.
Jejich vůdce osvětlil černé dveře svou loučí. Ostře kontrastovaly se zářnými, bílými zdmi. Právě kvůli nim se chrám stal domovem pro Jediného. Celé město doslova oslňovaly svou ryzí čistotou. Stačilo jen odstranit všechny pozůstatky starých bohů. Po objevení tajné místnosti musel Felix konstatovat, že pouhé většiny. Odkaz elfů tu stále žil a mnohem silněji, než by si kdy pomyslel.
Vzal za kliku a táhl od sebe. Zamčeno. To ovšem nebylo nic neočekávatelného a Felix se na podobnou situaci dobře připravil.
Ze záhybu pláště vytáhl flakón označený modrým pruhem. Opatrně jej otevřel a chrstl jeho obsah na zámek. Ten okamžitě zledovatěl. Felix se ho jemně dotkl prsty, ale hned ucukl. Ten chlad nesnesl ani okamžik. Jeden rychlý údery pak zámek rozložil na malinkaté kousíčky, které se rozsypaly po podlaze a povstalecké trio mohlo pokračovat ve své cestě.
Doufali, že zničeného zámku si nikdo nevšimne. Vzhledem k vrstvě prachu sem ale nikdo často nechodil či alespoň neuklízel. Brzy zaslechli nějaký šramot, když se ale neopakoval, přestali mu věnovat pozornost.
Felix vytáhl plánek celého chrámu, který dostal od Amélie. Musela ho ukrást ze starých archivů, protože se jednalo o elfský originál.
Ti budovu zakreslili do nejmenších detailů. Nacházeli se ve sklepení, poznal to podle únikové chodby, která odsud vedla. Nyní se museli dostat ještě o jedno patro výše. Dole byly relativně v bezpečí, kněží zde nechodili příliš často, ale nahoře se to jimi jen hemžilo. Tam si budou muset počínat nadmíru obezřetně.
Podle plánku prošli sklepení a dostali se až ke schodišti. To už bylo osvětlené loučemi, takže Felix tu svou odložil do držáku. Dál ji potřebovat nebude.
„Teď se musíme rozdělit,“ rozhodl, „budeme mít tak největší šanci, že se alespoň jeden z nás dostane až k masce a ukořistí ji. Co nejrychleji si najděte nějaký kněžonský hábit, ať nejste tolik nápadní nápadní. A pamatuje, žádné mrtvé.“
„Rozumíme,“ promluvil za oba bojovníky Lubor.
Poté jim Felix podrobně popsal cestu. Nebyla nijak složitá, horní patra už nevypadala jako jedno velké bludiště. Mnohem více se báli konfrontace s kněžími. O jejich neobyčejné síle kolovaly mnohé legendy. Většina s nich se nezakládala na právě, ale to je v tu chvíli příliš neuklidnilo.
Každý z nich bude zažívat obrovský strach a nervozitu. Stačí jeden nepřirozený pohyb či křivý pohled a už je čapnou jako špiony.
„Nejdříve půjde Lubor, po něm Václav a úplně poslední já,“ rozhodl Felix a poplácal Lubora po zádech. Ten pln nadšení a strachu z neznáma začal stoupat po točitém schodišti. Brzy po něm nebylo ani vidu ani slechu.
Po několika minutách se za ním vydal i Václav a Felix zůstal v šeru úplně sám.
I on chvíli počkal, než začal šlapat točité schody nahoru. Dostal se do dobře osvětleného prostoru a o to více nebezpečného. Felixův cíl byl ale mnohem blíže, než jeho druhů. Nenásledoval naplánoval trasu, ale vydal se úplně opačným směrem. Utíkal, běžel, ale snažil se působit co nejméně hluku. Jednou se musel rychle skrýt, protože zaslechl procházející dvojici kněží.
Zastavil se u dveří, které někdo namaloval na hnědou barvu, aby okolí nenaplňovaly temnotou.
Naposledy se podíval na plánek a vzal za kliku. Zlehounka dveře otevřel a nahlédl dovnitř. Tam stála Amélie v krásných bílých šatech a smutně se prohlížela v zrcadle. Po tváři ji stékala jedna slza za druhou.
„Mel,“ zasmál se na ní Felix, vklouzl dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře.
„Felixi,“ rozjasnila se na okamžik Amélie a skočila mu do náruče, „co tady děláš?“
„Přišel jsem tě zachránit,“ pohladil jí láskyplně po vlasech, „přesně tak, jak jsem slíbil.“
„Ale jak to dokážeme? Jak unikneme? Už zítra si mám vzít božského sentia. A jak překonáme bariéru?“ zeptala se a hlas se jí začal třást.
„Žádnej prašivej sentiel se tě ani nedoktne. Poslední, kterýho jsme v tomhle městě ještě nesejmuli. Nechápu, jak nám mohl uniknout,“ rozzlobil se Felix. Stačil ale pohled na Amélii a byl opět klidný.
Zeptal se jí: „Nasypala jsi tu rostlinu do ohňů v chrámu?”
Amélie se zhrozila a začala plakat.
„Oni mi to nedovolili,“ naříkala, „vzali mi všechno a já nevěděla, co mám dělat.“
„To ne, to ne,“ začal propadat zoufalství už i Felix, „to je špatné. To je zlé. To je velmi zlé. Nevím jak dál a už není cesty zpět.“
A v tu chvíli to začalo být ještě horší. Někdo zatáhl za kliku a vešel se slovy: „Evo? Mohu dál?“
Byl to jeden ze starších kněží. Tělo mu zakrýval bílý háv, na bradě mu rostl bílý vous a v rukách svíral bílou hůl. Chvíli mu trvalo, než si všiml Felixe a podivil se: „Co to má znam…“
V tom po něm Felix vrhnul flakón označený temně rudým pruhem. Ve vzduchu se několikrát zatočil, ale před starcem se proti všem přírodním zákonům zastavil a ani nehnul.
Součástí seriálu I věčnost musí jednou skončit
Tweet
Uložte si příspěvek ve formátech .txt, .html, .pdf nebo .epub.
Bych jenom podottknul, že první dva díly mají “večnost” v názvu.
Díky, jedou to člověk napíše špatně, zkopíruje a už se to s ním veze.