Já a #3 Zima

Jsme se zimou kamarádi. Občas mě ta mrška pěkně poštípe, ale je to spíš jen tak laškovně. Že mi nechce ublížit. Přece jen ještě žiju. Možná to bude tím, že nebydlím na Sibiři. Tam mají lidé se zimou speciální vztah. Ta holka se jich drží jako klíště... a s nikým se rozejít nehodlá.

Ten titulek je tak krátký, že mi za něj SEO plugin vynadal, ale opravdu není třeba dodávat víc. Zima je prostě zima. Stačí slyšet to slovo a už se klepou zuby a padají rampouchy. A já ji mám rád, jsou v ní samá pozitiva. Negativum mě napadá jediné: že na rozdíl od všech ostatních ročních období nelze hlasitě vykřikovat: „Zima se blíží.“

Nejsem ale její akční fanoušek. Jsem spíš takový tichý pozorovatel, který ten nečas raději vidí za oknem, ať už domovním, tak i vlakovým či autobusovým. Naposled jsem si dovolil být o zimě akční před 12 lety. V momentě největší extáze mi rupla noha. A i po těch letech viním toho pána, co mi seřizoval lyže. Kdybych tak měl nějaký důkaz a mohl ho postavit před soud...

Léto vs Zima

Takový typický Čech má rád léto. Koupačky, teplo, prázdniny, dovča, na první pohled by se mohlo zdát, že tyhle teplé měsíce mají všechno. Jenže jako existují horňáci a dolňáci, existují i léťácí a zimáci. A já se hrdě biju do prsou jako neochvějný zimák.

Proč? Je to jednoduché. Proti zimě se dá bojovat. Můžu nandat dvoje ponožky, můžu si oblíknout dvoje svetry, můžu si nasadit kuklu a strašit lidi v metru. Vždycky existuje možnost, nasadit si ještě jednu vrstvu. Jenže jak je tepleji a svršky mizí, musí to někde skončit. Jednu vrstvu si nechat musím. Jsme přece lidi. A i žádná vrstva je někdy moc. S globálním oteplováním už nejsou léta, co bývala. A topení má každý, ale klimožku...

Pravda je taková, že s mým zateplením to není tak slavné. Už jednou jsem psal o své schopnosti (ne)nakupování oblečení a bot.... Vždycky si řeknu, že to sice není ideální, ale že nějakou dobu to vydržím. Takže občas prostě klepu kosu. Ale takovou láskyplnou kosu...

Zima lidi mění

V zimě je svět takový ... jiný. Nevlídný. Nevlídně krásný. Asi mám tenhle typ krásy rád. Rozhodně se lidé víc koukají kolem. Oni totiž nemohou koukat s rukavicemi do smartphonů. Jasně, existují dotykové rukavice, ale upřímně, kdo z vás je má?

A je ještě jeden důvod, proč se nikdo nekouká do krabiček. Ono se totiž mohlo poměrně jednoduše stát, že i s ní zahučí na dost tvrdou zem. Náledí se neptá, náledí jenom klouže. A to ještě existuje takových triků, jak ho překonat:

  • největší borci ho překloužou

  • někteří se stačí chytat okolních objektů v marné naději, že jim to pomůže

  • někteří se chytají okolních osob a berou je s sebou do propasti

  • někteří se snaží našlapovat jemně jako elfové

  • a někteří cupitají po krátký, soustředěných krůčcích

Bez zimy by nebylo teplo

Zní to možná zvláštně, ale jedině v zimě se dá opravdu užít teplo. Vždyť čím by bylo horko tak zvláštní, kdyby bylo pořád? Teprve když přijdu ze sněhové vánice a setřesu ze sebe sněhový kabát, je to posezení u kamen/topení/kdekoliv-kde-je-teplo opravdové potěšení. Pro teplo se musí mrznout. Něco jako bojovat za mír.

A proto ji mám rád a je hrozně smutné, že v Praze není zima pořádná, že je to jen taková parodie na zimu. Je tam taková kluzká, nepřející a přece mírná. Zlatý Liberec. Tam jsem se brodil mezi budovami TULky a umíral v závějích... Bylo to krásné umírání.

A tenhle rok prý už zima byla.

24. ledna 2016