DSC_0058

Levá ruka boží [recenze]

Jiný svět a přesto v mnohém podobný tomu našemu. Život ve svatyni, kde není pokoje, není míru, není vykoupení, a přece tu zde modlitby udržují pravidelný řád. Od čeho ovšem je řád, než proto, aby se zničil?

Kniha Levá ruka boží od Paula Hoffmana je krásný příklad toho, jak kouzelně může zapůsobit kombinace chytlavého obrázku na titulní straně a slibného názvu. První dojem byl až tak silný, že jsem ani nečetl anotaci a rovnou vzal knihu do podpaží. Když jsem ji pak ještě náhodně prolistoval, narazil na jméno vykupitel Řiťomil, což mě rozesmálo tak, že už jsem ani nepochyboval o své volbě.

DSC_0058

Jelikož jsem poslední dobou zaujatý na nejrůznější božské věci, tak jsem byl opravdu nadšený a dokonce ještě dřív, než jsem knihu otevřel, začal jsem kout pikle, jak bych ten příběh napsal já sám. Po přečtení musím říct, že úplně jinak. Alespoň jsem byl rád, že můj nápad mi nikdo „nesebral“.

Jako Levou ruku boží jsem si představoval odhodlaného krutobijce, který vyniká nejen silou, ale hlavně svou myslí. Hlavní hrdina Cale takový je, ač se často nechává unášet svým dinosauřím mozkem, ale vůbec jsem se nedokázal sžít s představou, že je to nějaký čtrnácti nebo patnáctiletý hošík. Chápu, že i levá ruka boží musela být někdy dítě, ale konec konců, ne až tak krutopřísné dítě.

Celý příběh začíná ve svatyni vykupitelů, která zde brutálním způsobem vychovává už od nízkého věku armádu nemilosrdných vojáků. Každého by chtěli oběsit a upálit a nikomu nedají nic zadarmo. A i když je Cale jen jeden z tisíců, tak je přece něčím jedinečný.

Velmi zvláštní, a vůbec ne špatné, mi přišlo používání názvů postav, měst a dalších věcí z našich historických reálií. Ať už to je egyptský Memphis, židé nebo Ježíš Nazaretský. Moc dobře nevím, zda to mělo nějaký účel, ale je to pouze první díl z trilogie, tak je klidně možné, že v dalších dílech bude osvětleno.

Ahoj. My jsme ti zlí!

Co mi trochu vadilo bylo zpodobnění křesťanství jako naprosto krvelačného spolku šílenců lačnících po škvaření nevěřících. Ne že bych byl nějaký pomazaný křesťan, ani succuby bych se neštítil, ale tady mi těch parafrází přišlo až moc a byl to na mě až moc jednostranný pohled. Vykupitelé ze svatyně jsou prezentování jako: „Ahoj. My jsme ti zlí!“

Ona to vlastně ani nebyla fantasy (nebo sci-fi jak se někde píše). Ne že bych si snad nějak zakládal na přísnou definici žánrů, ale čekal jsem něco nadpřirozeného a toho jsem se vůbec nedočkal. Je to spíše takový historický román z fiktivního světa. Což určitě není chyba, ale nečekal jsem to.

DSC_0065

Tak co?

Levá ruka boží není špatná kniha, ale ani dobrá. Je až příliš obyčejná, to je její největší mínus. Ničím mě neoslovila, jen jsem zchroustal příběh a čao. Máme tu své hrdiny, kteří putují a bojují za své nízké pohnuty, ale nijak se neliší od toho milionu, co přišlo předtím. Není tu nic, čím by se mi kniha zapsala do paměti. Navíc jde o titul, ve které je více otázek než odpovědí a slouží spíše jako předehra pro další díly. Ty se ovšem číst nechystám, což je vysvědčení samo o sobě.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 6 lidí.




file8191239883499

O kyblících a lidech

Lidi všichni znají. Kyblíky všichni znají. Ale víte, že je možné, aby se člověk dostal do kyblíku, aniž by mu museli být odděleny okrajové části těla?

Co si budem namlouvat, předsudky hejbou světem. Jsou tak krásně zakořeněný někde v našem mozku a tam si v klidu famaří, sklízí mrkvičku, zelíčko a hledaj další nový kamarády, který se k nim připojej. A já nemluvím jen o snědejch spoluobčanech, co kradou, seniorech, co mlátí nebohý cestující francouzskýma holema nebo o lidech non-homo s odérem jako dlouze odleželej Roquefort, dyť i první dojem není nic obyčejnějšího než pouhopouhej předsudek.

Ten, kdo se usměje, nemusí bejt nápomocnej a ten, kdo se mračí, nemusí bejt zrovinka zmrd a zlosyn. A co je láska na první pohled jinýho, než jenom pozitivní předsudek? Je to jen láska k představě, kterou jsme si vytvořili v naší vlastní hlavě a přiřadili ji živý duši.

A pak tu jsou stereotypy, který si nevědomky vytváříme o svejch známejch a o svejch přátelích nebo o svejch nepřátelích. Jaká hnusná kreatura se může zrodit v myslích těch, kdo skupinově nesnáší.

Je to tak jednoduchý. Dáme jim určitý vlastnosti, hodíme je do správnýho kyblíku a tam ať si zůstanou a nedovolujou se chovat jinak. Vždyť, kdo by o ně stál, o tyhle změny (každýho jenom otravujou). Venca je prostě děvkař, Amálka taky, Vláďa by nedoběhl ani na tramvaj a Sára je děsnej ochlasta. A tak tu jen tak stojíme, každej ve svý škatuli, nervózně po sobě pokukujem a říkame si, jestli se nám v našem kyblíku vlastně vůbec líbí.

Ono vylízat z kyblíku, to není žádná sranda. Stěný hladký jako ženská na rande a vydrápat se nahoru není jen tak. To se skoro vyplatí jít o dům dál, pěkně bez kyblíku, protože pak narazíte na někoho, kdo vás dá do kyblíku novýho a vy se v něm budete tetelit blahem. A pokud vám bude přáno štěstí, tak se nedostanete do situace, že byste zjistili, že ten novej kýbl je už zase o hovně.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 4 lidé.




file161260652534

Už?

A není prostšího a krásnějšího díla než prachsprostého dialogu, který se možná odehrál, možná neodehrál a možná se odehrává neustále.

Antonio, on stále nepřichází.

Já vím Isabel, já vím.

Ale kdy, kdy se konečně na obzoru objeví?

Již brzy princezno, jen posečkejte, mějte chvilku strpení.

Budete mi o něm vyprávět, Antonio?

Co si přejete vědět?

Je to gentleman?

Jistě, princezno. Stačí, aby se na vás někdo jen křivě podíval a tasí kord nebo rdousí to nevychované hrdlo.

Ale kde je, Antonio, kde je?

Neslyšíte dosud kopyt?

On přijede na koni?

Jistě Isabel, přinese ho sem mohutný bílý oř a černé vlasy mu budou vlát ve větru.

Ale já nelyším ani dusod kopyt ani ržání koní, tak kde je?

Nebojte princezno, řítí se jako vítr.

Povězte mi Antonio, je bohatý? Má v domě mnoho sloužících?

Jeho bohatství je tak obrovské, že ani on sám neví, jaké má. A sluhů má tolik, že kdyby chtěl, tak ani hýbat by se nemusel.

Ale proč tu není? To nemohl poslat alespoň posla se zprávou?

Princezno, přece by neposlal nějakou špínu, která by vás svým pachem porazila.

On je tak pozorný, Antonio.

Věřte mi Isabel, že se vám vyplatí ještě chvíli posečkat.

A je krásný? A silný?

Má princezno, v boji se mu nikdo nevyrovná a jak jej nějaká dívka spatří, ihned zahoří neskonalou touhou.

Má mnoho milenek?

Ani jednu, Isabel, pouze jedné jediné může být jeho chrabré srdce věrné.

Pořád zde však není, Antonio.

Nicméně přijede.

A kdy?

Ještě chvíli posečkejte, má princezno. Možná pro vás vybíral dárek.

On mi přinese dárek?

Jistě Isabel, vždyť zde na něj čekáte.

Ano, já čekám.

A správně konáte.

Avšak, kdy se dočkám?

Již brzy Isabel, již brzy.

Antonio, na jednu věc jsem se vás nezeptala.

Jen se ptejte, má princezno.

Jak se jmenuje ten rytíř?

Sir Godot.

A přijede?

Nikoliv princezno.

Ale proč?

Protože neexistuje.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 8 lidí.




file471236093684

O umění válečném

Pohádka k tom, jak jsem se pokusil osvojit dávné lidské umění honosně zvané lukostřelba.

Řekněme si to upřímně, kdo nemá v alespoň malém kousku sebe sama duši válečníka? Nemyslím teď toho pesimistu, který se musí potýkat s vyhřezlými plotýnkami, střevy nebo případně dalšími nechutně vypadajícimi orgány. Mám na mysli tu romantickou představu udatného bojovníka, který máchá železným mečem stejně lehce jako by to byl klacek a špičatým koncem zapichuje, podřezává či porcuje hordy záporáků.

Já nikdy nebyl zastánce těch nablýskaných brnění, asi to na mě bylo moc nóbl, ale fandil jsem těm v zadních řadách, kteří z bezpečné vzdálenosti nepřátele ostřelují šípy. Možná namítnete, že bojovník s lukem není opravdový bojovník, ale hádám, že když si tak chroptíte přišpendlený k zemi na bitevním poli, tak nějaká polemika o tom, kdo je, a kdo není bojovník zapadne mez podstatnější události. A kdo jiný než lučištník může zachraňovat v poslední vteřině, když jeho orlí oko přetne požadovaný provaz o minimální tloušťce nebo nehledě na bezpečnostní normu ISO 13671 zabije útočníka, který se pokoušel rozpůlit jeho kamaráda.

200

A jelikož jsem zatoužil být jako moji nevznešení hrdinové, rozhodl jsem se naučil střelbě z luku v naivní domněnce, že přece nemůže jít o nic těžkého. Už při návštěvě střelnice jsem odposlechl, že lukostřelba je mnohem rozšířenější než golf, což v mém podvědomém překladu znamenalo, že to může dělat každej nýmand. Pak jsem dostal luk, šípy, chránič a šlo se na věc.

Shlédl jsem neuvěřitelně složitou choreografii pohybů s mnoha poznámkami jak jo a jak ne a divil jsem se, jak mohl Legolas smažit jeden šíp za druhým. První výstřel proběhl ještě za asistence instruktorky. To mi docela šlo. Druhým výstřelem jsem si dokázal zmrzačit ruku. Jako člověk vybavený selským rozumem, jsem chránič přesunul na místo, které zasáhla tětiva, aby mi pak udělala mnohabarevné malování na místě, které jsem zrovna odkryl. Po mojí první lekci jsem jednoduše vypadal, jako by mě někdo zbil. S tichou bázní jsem se díval na profíky, kteří stříleli tak daleko, že měli po ruce i dalekohled.

A po měsíci tréninků se mi už konečně podařilo, že moje ruka má jednu barvu. A i ten terč občas trefím. A i do té žluté to někdy jde. Ono nakonec jde jen o to, si dobře zastřílet. Vilém Tell ještě ze mě chvíli nebude. Ale kdybych to třeba zkusil…

giphy

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 4 lidé.




DSC_0135

Stopy paměti – Richard Powers [recenze]

Kniha Stopy paměti je příběh o lidech a jejich mozcích. O tom, že stačí jediné malé škrábnutí a to nám smaže malou, ale nepostradatelnou část našeho života. Všechno, co slyšíme, všechno, co vidíme, nekompromisně mozek zpracuje, předá to našemu já a ať už to je jakkoliv nelogické – věříme tomu.

Jak se člověk dostane ke knize jako jsou Stopy paměti? To si takhle štráduje po knihkupectví, ohmatává výtisky, občas nějaký prolistuje, jakože ví, co dělá a nakonec si úplně náhodně vybere jeden z titulů, prokáže se kartičkou ISIC a zaplatí. A tak, bez vlastního přičinění, v ruce drží psychologický román.

Karin opouští všechno. Svou práci, svůj domov, svůj živit, jen aby pomohla pomoci svému bratru Markovi, který se stal obětí autonehody. Ke smrti mu chyběl jenom krůček. Nicméně i přes poškození mozku přežije a pomalu se zotavuje. Když však nabude plného vědomí, nepoznává svou vlastní sestru a je přesvědčen, že ji nehradil její dvojník. Dokonce ani vyhlášený neurovědec Weber není schopný dát víc než pouhopouhou útěchu. Toliko k příběhu.

Co je vlastně já?

Na začátku je poutavě popsáno Markovo probouzení k vědomí. Z tvora, který se ani nedokáže hýbat, se postupně vyvine plně myslící jedinec. Vzhledem k Capgrasově syndromu se svět z jeho pohledu stává nepřejícím, nepřátelským a upřímně i dost šíleným místem. A právě tento kontrast mezi myšlením Karin, Marka a doktora Webera je jasně viditelný.

Stopy paměti jsou protkány hříčkami přírody a jejich pokřiveným myšlením. Je zde příběh o muži, který cítil svou amputovanou končetinu a byl přesvědčený že ji pořád má. O muži, který přestavil vnímat pravou stranu. Nebo o ženě, která si myslela, že jedna z jejích končetin patří někomu jinému. Všechno jasně ukazuje na to, že co si myslíme, může být ve skutečnosti jen hodnověrná iluze, kterou nám předkládá sám velký mozek.

„No, nevím, komu patří. A to mě rozčiluje, pane doktore.“
Nemohla by být vaše?
„Vyloučeno, pane doktore. Copak myslíte, že bych nepoznala vlastní ruku?“
Přiměl ji, aby si pravou dlaní přejela po levé paži, až odshora, od ramene. Všechno drželo pohromadě. Čí je to tedy ruka?
„Nemohla by být vaše, pane doktore?“
Ale vždyť je spojena s vaším tělem.
„Vy jste doktor. Měl byste vědět, že nemůžeme vždycky věřit tomu, co vidíte.“

Všichni máme depku

Z psychologického hlediska se ale kniha nevěnuje pouze poškození Markova mozku a dalším výstřelkům přírody. Prakticky všechny hlavní postavy se musejí vyrovnat se sebou samými a to je dohání až na pokraj zdravého rozumu. Pokud něco takového vůbec existuje. V neposlední řadě je zmíněno, že polovina populace USA jede na antidepresivech nebo podobných lécích, které ovlivňují náladu.

Stopy paměti jsou obtížné, pětsetistránkové čtení, kterému v prostředku chybí určitá dynamika a nudí. Nicméně čtenářům, kteří s ní vydrží až do konce nabídne strhující závěr, který spojí příběhy všech postav do jednoho celku. Nejlepší pasáže jsou vyprávěny z pohledu Marka, ale těch zas nebylo tolik. Ostatní postavy mi nepřišli až tak zajímavé a ani jsem se do nich příliš nevžil. Je velká škoda, že popsaná požkození mozku jsou spíše vsuvky a není jim věnována větší pozornost. Takhle sice zaujmou, ale v dlouhém textu se ztratí.

Pokud mohu knihu někomu doporučit, tak jedině trpělivým lidem, kteří se zajímají o fungování mozku.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 4 lidé.




file4891291134763

Desatero použití knihy

Knihy, to nejsou jen desky ukrývající pár (set) potetovaných cárů papíru. Není to žádné spotřební zboží, které sežerem a vyplivnem ve značně opotřebované podobě. Kniha je něco víc. Kdybych ji měl k něčemu přirovnat, tak to jsou spíše takové hodinky s vodotryskem. A otvírákem a nožíkem a pilkou a štípačkami… kniha, to je prosím multifunkční zařízení.

Číst dále