file0001989150750

Metrouš

Znám místo bludy zmámené … tak temné, že by se tam mohl ukovat Jeden prsten … tak nudné, že usnete na sedačce … a někdy tak tajuplné, že vás prostě dostane…

Ale ne, ne, tohle nebude o lidech, kteří mají máslo na hlavě, a kteří můžou brečet jen na Comic conu, protože se vymluví na to, že jdou za Jokera. Tohle je o metru a jeho prapodivných lidech. Asi tím jak je temné, nudné a příšerně depresivní, přitahuje ztracené existence. Jednou je to společností nechopený pán, který nadzdvihuje dámám minisukně, aby zkoumal jejich rozmnožovací ústrojí a podruhé, abychom byli genderově neutrální, to je dáma v letech, která prohmatem hledá největšího dlouhána ve vagónu. Ale pojďme si představit jenom jednoho specifického zástupce tohoto rozmanitého druhu.

To se takhle potřebuju dostat z Černého mostu na Vysočanskou. Čekám a užívám si chladivého větříku, kterému se žádný chlípník v metru nevyrovná. Nastoupím. Vagón poloprázdný, panuje pochmurná nálada. Je neděle, takové malé pondělí. O sedačku vedle si přisedne pán. Na stupnici od 10, což je král, po 0, což je sněžný muž, mu dávám vágusovskou trojku. Vytáhne zápisník s pevnou vazbou a připraví pero. Gramotnost ho rázem posouvá ještě o jeden stupeň výše, na čtyřku. Že by spisovatel? Budu taky tak vypadat? Spíš ano…

cat-writer

Mistr Leonardo

Neslušně nakouknu, abych viděl, co tam píše. WTF?! Dva řádky jsou popsané nesmyslnými klikyháky. Jednořádková mezera. Další dva řádky klikyháků. A takhle je zaplněná celá stránka. Když svůj zápisník správně natočí, vidím, že takto popsaných má snad už sto listů. Tím samým nesrozumitelným tentononc. Nevím, jestli to byl nějaký druh šifry nebo šlo jenom těžce rozvinutý prototyp šílence.

Fakt je takovej, že jsem vystoupil a už ho nikdy nikde neviděl. Ale už navždy pro mě zůstane známý jako mistr Leonardo.

A teď, kdo váš metro oblíbenec? Dejte mi jména!

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si zatím nikdo nepřečetl. Buďte první!




file0001693424109

Každodenní tajemství

Jednou jsem takhle objevil knihu, která na jedné stránce ukrývala dávno zapomenuté tajemství. Nemohl jsem se jí nezmocnit.

Když jsem se jednoho tropického odpoledne vracel z práce domů, všiml jsem si, že ve výklenku poblíž výtahu leží opuštěná kniha. Podle špíny a usazeného prachu jsem tipoval, že tam musí vegetovat už pěkně dlouho, ale nikdy předtím jsem její přítomnost nezaregistroval. Cestou k metru jsem přemýšlel kdo a hlavně proč ji tam nechal opuštěnou. Snad zapomenul? Snad ji tam odložil nevzdělaný bezdomovec, který umí číst jen obrázky? Či snad se tam zhmotnila červí dírou z minulého tisíciletí? Moc otázek a málo odpovědí.

Zvědavostní hlod

Další den, ještě o chlup zpocenější, jsem knihu potkal na stejném místě znovu a oficiálně ji prohlásil za opuštěnou. Útulek pro nechtěné tituly však neznám a říkal jsem si, že si někdo nakonec vzpomene a odnese si ji domů. V horším případě vyhodí. Vydržel jsem okolo ní chodit celý týden. Pak jsem to špínou nasáklé umělecké dílo decentně ofoukl a hodil do tašky.

Ještě v metru jsem ji prozkoumal. Autora ani název jsem neznal. Chyběl dokonce i rok vydání a obecně celé zpracování se mi zdálo takové pofidérní. Jako by nakladatel pořádně nevěděl, jak na to. Pozdější průzkum ukázal, že na internetu jsou pouze čtyři zmínky o této knize a jde buď o zapadlý klenot nebo řadový brak.

Prolistoval jsem všechny stránky, abych se dopátral informace, která by mi osvětlila něco o původním majiteli či majitelce. A opravdu tam byla. Na čtvrté straně překrývala část stránky bílá páska. Když jsem se jí pokusil precizně sloupnout, skrytý text se bohužel odlepil společně s ní. Bál jsem se, že chatrné vodítko jsem ztratil navždy. Když jsem však pásku otočil, zjistil jsem, že text je do ní obtisknutý. Bohužel zrcadlově obráceně. Až doma jsem pásku dychtivě položil před zrcadlo a zjistil obsah. Byl jsem hepy. Rozlouskl jsem malé, bezvýznamné životní tajemství, které je stejně užitečné jako salát v McDonaldu. (A nebylo tam 42.)

Pravdu a nic než pravdu

A takhle to je pořád. Odhalovat a odhalovat tajemství. Dozvídat se od ostatních pravdu a zjišťovat, že něco jiného pravda není, aby nám po vyzrání řekli, že se spletli a pravda to tehdy byla. Po dnech, po měsících, po letech, se dozvídáme, které všechny Aj Mast Hef informace jsme neměli. Přijdou k nám přesně v tom okamžiku, kdy nám je to už jedno nebo nemůžeme nic změnit. Ale stejně nás vyzrazené tajemství krásně uspokojí a můžeme se ponořit snového světa „kdybych to tenkrát věděl, tu klobásu bych nesnědl“.

Ale pravda, pravda, to je hlavně velká svině. Sice je fajn se jí nakonec dopídit, ale její zjištění má často efekt sbíjecího kladiva. A stejně tak pravda nemusí být pravdou a lež lží. A ve výsledku nezbývá nic jiného, než si užívat chvíle blažené nevědomosti, kdy pravda ani lež ještě neexistují a odhalujeme jen ta malá, bezvýznamná, každodenní tajemství.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 7 lidí.




gray

Padesát odstínů šedi [recenze]

Co můžu říct? Je to za mnou.

V životě se snažím držet jednoduché zásady: nekritizuj, dokud neokusíš. Tož, zkusil jsem něco nového. Díky absenci pudu sebezáchovy se tím novým stalo Padesát odstínu šedi. Uždíbl jsem, přežvykoval, nasadil kyselý výraz a plival a zoufalými, přidušenými skřeky sliboval autorce věčné plameny pekelné. Pak jsem si uvědomil, že grupáč červených, rohatých ďáblu ji tak maximálně rozrajcuje.

Ale zpět na začátek, proč jsem vůbec začal číst Padesát odstínu šedi? Literatura má mnoho žánrů, mnoho stylů a mnoho tajů. Poslední dobou se snažím nejíst jednu provařenou mňamku, ale ochutnávat z mnoha. Jako jednohubky. Rovněž mě zajímalo, jak může vypadat úspěšná kniha a utvrdil jsem se, že podobnou cestou rozhodně jít nechci.

Ty bláho!

Jsem si jistý, že všichni alespoň okrajově tušíte „vo čem to vlastně je“, ale co bych to byl za blogera, kdybych se vykašlal na nevědoucí čtenáře. Hlavní postavou je Anastasie Steeleová, sexuálně neukojená studentka, která je protypem slaboduché naivky. A abych nezapomněl, hrozně ráda zvolává: „Ty bláho.“

Christian Gray, její zářný milenec, je naopak člověk z úplně jiného soudku. Jinak by ostatně nebylo moc o čem psát. Působí navenek sebevědomě, elegantně a bohatě, ale po bližším pohledu zjistíme, že jde o duševně nemocného člověka, který si léčí své komplexy na snadno ovladatelných ženách. Především jsem ho obdivoval za jeho super-schopnost, způsobovat ženám orgasmy taháním za cecky. Domnívám se, že jeden se způsobů, jak by mohl vymýtit hladomory, by bylo zaměstnat ho v kravíně.

Christian je ale především superman. Všechno umí, všechno zná a všude byl nejméně desetkrát. Slovo bůh se v knize vyskytuje tak často, že by se ji člověk mohl splést z Biblí nebo nějakým náboženským traktátem.

Nuda, šeď, šeď

Na začátku mi to všechno přišlo alespoň vtipné. Opravdu se tomu dá zasmát. Problém je, že jak všichni víme, tak opakovaný vtip už není vtipem. Motivy se neustále vrací a od začátku do konce to je na jedno brdo. Anastasie je z Christiana prostě na větvi a její mentální rozpoložení se ustálilo v bodě „nevím, co se děje“. Neustále tak zjišťujeme, že má v hlavě bordel.

K postavám jsem si nevybudoval žádné city. Ono to jde ostatně jen těžko, když jejich vztah mentálně zamrzl někde na úrovni dětí prvního stupně základní školy a je stejně uvěřitelný jako pohádka o Mařence a Jeníčkovi.

Nemám nic proti oddechovému čtení. Vlastně oddechové čtení mám opravdu velmi rád, ale Padesát odstínů šedi do této kategorie rozhodně nespadá. Ke každé stránce jsem se musel doslovat nutit a bylo to stokrát větší utrpení než nějaké sadomaso hrátky, kterých je tam dostatek.

Kniha má i svoje světlé stránky. Stránku. Větu. Gag, který rozesmál: „Ty bláho! Já jsem na googlu.

Příště si radši přečtu něco, kde vystupují lidské postavy.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 25 lidí.




file000371801415

Kamenuj a válej se

A jsou tu prázdniny a něco končí a něco začíná.

Mračna se shlukují, zem se třese a ohně praskají v mohutné hranici. Do schránky mi chodí právní obsílky, veškeré mé pozemské bohatství mi nestačí na zaplacení školného a už jen poslední dva měsíce se můžu pyšnit statusem studenta. Poprvé v životě o něj přijdu. Pražská mládež komentuje svoje vysvědčení stylem „Ty vole, neprospěl“, lidi skákají pod metro v roztomile zoufalé snaze zachránit se a Antikrist se chystá sestoupit na Zem. Bude to chtít kýbl lásky a jedno velký „Hag“ se přes to dostat a znova hrát Game of Life.

Jo, začínají prázdniny, to tajuplné období, kdy lidé chytaj bronz, lízaj tvaroh na klacku a metro jezdí nějak málo. Moje prázdniny nejspíše zas moc velký fraj nebude. Todočka se mi množí, jak bavorská šlechta ve středověku a tím, že píšu tenhle článek, situaci jednoznačně nelepším.

Straščitel

Výzev se nebojím. Vlastně si ty výzvy ještě kořením, jak je sunu na kouzelnou dobu „potom“. Dokonce jsem se nikdy nebál ani nabušenců. Ať byly dvakrát větší a dvakrát silnější než já, neváhal jsem vyrazit vpřed, abych jim ukázal, že se jich nebojím. O tom, jak jsem uspěl, raději pomlčím, i když se alespoň pochlubím, že jsem jednoho bivoje skolil tak, že jsem mu chytře stoupl na tkaničku u bot. Tenhle přístup mi vydržel dodnes. Budu se bít s každým bez ohledu na jeho velikost, barvu kůže či vyznání. Ať třeba dostanu po čuni, já jsem ochotný za to zaplatit. A jediné, čeho se budu bát, je obří vosa.

Pozor! Já nejsem člověk, co by se rval a neustále kopal okolo sebe. Většinou totiž vůbec není o co bojovat. Nehádám se, protože by mě bavilo hádat se. Jsem jako beránek. Zkuste si mě pohladit! Ale jakmile mám pocit, že je právo na mojí straně a jsem zahnaný do kouta, uhněte mi z cesty, protože jsem se právě transformoval.

Ale o bojování přece vůbec nejde. Jde o tu radost z bojování. Ne radost z výhry, ne radost z prohry (pro sadomasochisty), ale radost z toho, že je nám dovoleno bojovat. Že můžeme spřádat plány naší sladké pomsty, že můžeme pomlouvat své nepřátele, že musíme prchat před zákonem, že můžeme být těmi, proti kterým se spikl svět. Nejde o to vztekat se, když nám něco nejde a osočovat jeden druhého. Jde o to kamenovat a jde o to válet se. Když se z toho stane zábava, můžu prohrávat bitvy dle libosti, ale ani na okamžik nepochybuji, že vyhraji válku.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetli 2 lidé.




file0001672406887

Konvertuju, konvertuješ, konvertujeme

Ne vážení, nekonvertoval jsem. Je všechno při starém a zůstal jsem u propichování panenek těch, kteří přestali číst tento blog. Přesto jsem však málem v těch vedrech bezbožných našel Boha.

Kdo by to byl čekal, že se mě kdosi pokusí konvertovat na tu jedinou, pravou víru. Mylně jsem se domníval, že podobné věci stojí na bedrech statečných misionářů, kteří se džunglí prosekávají k Bohem nepolíbeným domorodcům, aby jim vtloukly (nebo otloukly) Bibli do (nebo o) hlavy. Nebo v metrixovském systému volby, kdy před vás položí meč a Korán a vy si svobodně zvolíte, co chcete do hlavy.

Začíná to edensky

Byl tehdy krásný, slunečný den a nic nenasvědčovalo tomu, že by v rozpálených Holešovicích probíhala misijní činnost. Taková vedra nejsou na změnu víry vhodná. Pro ně Bůh stvořil dlouhé zimní večery. Když jsem se však odvážil vyjít do ulic pro chladivého Míšu, vběhli mi do cesty dvě sličné Korejky nevysokého věku. Jedna z nich nesla v ruce tablet.

Z nějakého důvodu si vybrali zrovna mě, zplozence devíti pekel, číšníka Satanova a zapřísáhlého ateistu, a já, ten den v dobré náladě, jsem se rozhodl je neignorovat a nedělat, že jsem si je spletl s optickým klamem. Možná jsem tajně doufal, že mi ten tablet chtějí dát (tabletů není nikdy dost). Když mi na něm pustili video s citacemi z Bible, začalo mi v přehřátých nervových drahách docházet, do čeho jsem se to namočil. Už však bylo pozdě, nebylo úniku a tak jsem se jen nervózně usmíval a pokyvoval. V tom jsem fakt dobrý.

Království za Míšu

Po instruktážním videu se mi dostalo i konverzní přednášky. Slečny mluvily zvláštní směsicí jazyků, kterou jsem se rozhodl pojmenovat jako angločechorejština. Ale na jejich obranu musím přiznat, že povětšinou jsem rozuměl. To když jsem se já rozhodl něco vypustit ze svých hříšných úst, nebyl jsem si jistý, jestli má kultivovaná čeština padá na úrodnou půdu.

Nakonec jsem byl nucen náš krátký rozhovor ukončit a ač jsem neměl srdce jim to říct, tak chlazený Míša byl pro mě důležitější než spása mojí vlastní duše. Ještě se pokusili získat na mě kontakt, ale na jejich smutné oči jsem zakroutil hlavou.

A aby snaha Boží církve nevzešla nadarmo, tak odkaz na jejich svatý web a také zkušenost někoho, kdo to zkusil.

Bohyně s vámi.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetl jeden člověk.




file000887639612

Tak mě dostali … filosofové

Dneska je těžké být filosofem. Lepším je být třeba tesařem. Nebo kuchařem. Nebo kopáčem kanálů. Je těžké být natolik blbým a natolik chytrým a zvolit tu těžkou cestu.

Filosofie to má se mnou těžké. Opravdu. Ze svých slavných gymnaziálních studií si pamatuji jednu jedinou věc. Filosofie je filosofie, protože to znamená milovat vědu, a není to filozofie, to totiž znamená milovat Žofku. Slovník spisovné češtiny v tom takový suchar není. Navíc jsem nebyl mezi těmi chudáky, kteří dělali maturitu ze ZSV (rozuměj základy společenských věd) a bylo mi bytostně jedno, jestli jsem usínal za výkřiků Kanta nebo toho germána Nietzscheho. A přece se mě filosofie nevyhnula. Chtěla si mě vychutnat.

Na ekonomické škole se moc filosofie netoleruje. Z čistě provozního hlediska je totiž filosofie úplně o hovně. Od pracovníka se prostě nečeká, že bude za kasou přemýšlet, jestli má to markování vůbec nějaký význam nebo jestli zákazníci ve skutečnosti neexistují a smysly nás matou. Filosofie mě nechala být na ty tři krásné roky. Mohl jsem jenom protáčet panenky nad psychologií. Ano, taky ji nerad.

Jak bacil

Kdo by čekal, co všechno se do nás pokoutně pokousí nahustit na Literární akademii. Sotva jsem stačil mrknout, už jsem byl ponořený do Starého zákona. Milionkrát jsem si přečetl, kdo je čí otec a kdo koho zplodil. Ale to byl jednom předkrm, taková svačinka. Antická filosofie, tam to teprv začalo.

Nebudu vám lhát, na přednáškách jsem musel vypadat jako bacil, co čumí do lékárny. O čem těm chlápkům šlo? To se vážně tak nudili? Bože zachraň mě před těmi bezbožníky. A s blížící se zkouškou začalo být horko. Já tomu vůbec nerozumím, hořekoval jsem. A pak se to stalo. Ráno před dnem D. Je to ten okamžik, kdy pochopíte. Kdy se to všechno slije do jednoho kýble, ale není to kentus ve stylu pejska a kočičky, ale pořádný hutný šmakuládní „ajntopf“, kterému rozumíte. Nebo jak by Platón řekl, nazření ideí (Ha). A ono to najednou má nějaký smysl. Smysl v nesmyslu. Nebo nesmysl ve smyslu. Přesně takový to má smysl.

I když je ta filosofie zbytečná, tak za na druhou stranu, co není? Vždyť ona je to vlastně zábava sledovat, jak lidí v průběhu věků přemýšleli. Nebo alespoň ti, co měli o kolečko více nebo ostatní, co o tom historiky přesvědčili. A ona nakonec platí jen jedna správná filosofie: „Neblbni, nebo se z toho posereš.“ Nic jiného ani nefunguje.

Žofka 4ever

A vlastně ani pořádně nevím, proč jsem se stal vlastníkem své první filosofické knížky. Proč s ní lehám na lože (ve vší počestnosti) a proč mě baví číst Fundovi výkřiky ve stylu: „A vše nasvědčuje tomu, že není žádný Bůh, že je to jen průser světa.“

A co říci závěrem? Nakonec je možná než tak filosofie lepší filozofie.

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetl jeden člověk.