Jdi s tim do **** ✕ Stalkuj mně ;)
Follow @fabulatorcz

follow us in feedly

Rozverný Fabulačník

Závod 1000 Miles Adventure, den #8 – Jak jsem nemohl věřit GPSce

DSC_0474

Pro rubriku Osobní vyplozeno 1.8.2015 v 17:00

A přišel pohodový den, který mě příjemně navnadil ke zdolání CP2. Prý, že je to Česko těžké. Pff. To si jeden myslí, když jede zrovna tou pasáží s rovinkami.

Ráno byla trochu zima, ale naštěstí jsem s tím tak trochu počítal a do spacáku jsem byl zabalený opravdu fest. Nebylo zde tak vlhko jako okolo Váhu, takže mi ráno nedělalo problém obléknout se a rychle vyjet. Ani jsem nevěděl, jak daleko od Vizovic jsem, ale neslyšel jsem nic jiného než zvuky noční louky s občasnou střelbou a bicí jsem si mohl jedině pustit na telefonu. Dobře jsem věděl, že mám před sebou poměrně těžkou část ve Vizovických vrších. Alespoň na mapě to vypadalo hodně po kopečkách a hodně dlouho.

Ve výsledku to nebylo až tak strašné. Možná jsem se už za tu dobu stihl vycvičit a všechno už mi to přišlo stejné. Přesto jsem se však cítil trochu nesvůj. Zítra jsem se chtěl dostat do druhého checkpointu a přibližoval jsem se strašně pomalu. Úplně hlemýždí tempo. Na každé stoupání jsem reagoval slovy: „No to je zase vejškrab.“

Zase jednou mezi lidmi

Po Vizovických kopcích mě konečně uvítala civilizace. V Drahotuši jsem u vietnamce (pán měl divný kukuč, asi mu vadilo, že smrdím) nabral zásoby a rychle pokračoval dál. Po kilometru jsem zjistil, že jsem tam na trávě nechal brýle, ale už jsem opravdu neměl náladu se pro ně vracet. Navíc jsem s nimi stejně nic neviděl. Prostě brýle za všechny prachy.

Jako by snad ten dlabanec a odpočinek neměl žádný účinek. Sotva jsem šlapal do rovinek a vyjet nějaký kopec? To byste chtěli trochu moc ne? Okamžitě jsem zaplul na nejbližší lavičku, kde jsem hledal sílu na další cestu. Hledal jsem marně, ale co mi zbývalo jiného než jet dál?

Tušil jsem zradu

Čekala mě obtížná cesta lesem, ale najednou se stalo něco nepředstavitelného. Přišla asfaltka. Sjezd tak akorát, že se v klidu vezete a nemusíte řešit brzdění. Prostě se jelo jedna báseň. A trvalo to až neuvěřitelně dlouho. Říkal jsem si, kdy se to zlomí a zatočí na nějaký kopec, kterých bylo v okolí požehnaně? Nebo mám nějakou chybu v GPS a budu se muset vracet? Nemohl jsem té trase věřit…

Načerpal jsem tam dost sil a rychle nasbíral kilometry. Mohl jsem jet až do pozdního večera. Pak tu ale byly ty mušky. Když jsem měl brýle, nic jsem neviděl, protože byly zamlžené a teď jsem nic neviděl jednoduše proto, že jsem měl mušky v očích. Nakonec jsem se díval dírami v kšiltu helmy.

Trochu mě děsilo, že mi už došlo všechno jídla. Ale kdo kdy slyšel o tom, že by v Čechách někdo umřel na hlad…? Nejdříve jsem se usyslil na trávě. Vypadalo to, že bude hezky, ale když jsem se podíval na počasí (Aladin rulez), viděl jsem dost kruté deště. Dojel jsem nakonec až do Křišťanovic, kde jsem obsadil místní autobusovou zastávku. A fakt chcalo. A hodně.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 1.8.2015 v 17:00

Závod 1000 Miles Adventure, den #7 – Jak jsem prchnul ze Slovenska

DSC_0480

Pro rubriku Osobní vyplozeno 30.7.2015 v 19:00

Konečně jsem dal to Slovensko. Jako ne že by bylo ošklivé, ale platí tam prostě těma eurama, na značkách mají nějaký divný font a doma je prostě doma. A to jsem ani netušil, že nasaju atmosféru festivalové sezony.

No to jsem zase někde přenocoval … jak mě jen mohlo napadnout lehnout si na tak strašlivé místo … Bylo to tam hrozně křivé, takže jsem neustále klouzal dolů. Proč jsem si jen nenašel lepší místo? Prostě jsem už byl hrozně unavený, navíc byla tma a tak jsem to tam prostě zalomil. Ráno byla asi ta největší kosa, jakou jsem v tom spacáku zažil. Mokro všude. Jak jsem se probudil, tak jsem musel počkat, až mě trefí slunce a alespoň trochu mě zahřeje. Asi po hodině jsem se vybrabal.

Do vody mě nikdo nedostane!

V tu chvíli jsem si řekl, že rozhodně nehodlám lézt do té hnusné, studené vody a brodit to na druhou stranu. Musel jsem klesnout až na level objížděčů. Ani cesta kolem nebyla med. No všude samá uzavírka. Ptal jsem se na cestu, ale vytřeštěný pán na mě jen beze slova koukal. Asi si myslel, že jsem ilegální imigrant nebo tak něco. Každopádně nakonec jsem to nějak našel a objížďka trvala 45 minut. To nebylo až tak strašné.

Jelikož jsem svoje dva poslední rohlíky snědl k večeři, zamířil jsem do nejbližšího obchodu. Udělal jsem velký nákup (braly karty) včetně dortu a s novou zátěží, kterou jsem táhl převážně v břiše jsem byl připraven vyrazit. Cesta sice vedla do kopce, ale ještě to šlo. Problém nastal v momentě, kdy jsem tu přehazovačku odrovnal úplně. Dýchal jsem pěkně zhluboka. Sundal jsem z kola alumatku a spacák a zkoušel to „nějak“ zpravit. Naštěstí se to stalo v dědině Dolná Súča, kde bylo velké množství zkušených mechaniků. Cítil jsem se úplně jako ve stáji formule 1. S jejich pomocí jsem mohl zase hrábnout do pedálů (velké díky!)

Invaze do Česka

Ale ten pohraniční, slovenský les … moc dobře nechápu, kam mě to ta navigace vedla. Já opravdu věřím, že tam někde ta cesta byla. Ale já to táhl přímou čarou lesem. Ale aspoň tam nebyli medvědi. Údajně. A najednou bylo Slovensko za mnou. Byla to příjemná dovolená, ale na druhou stranu jsem byl rád, že už jsem doma. Koruny a tak (nechápu, jak mohou Slováci počítat ty mini centy…) K vlastnímu překvapení jsem se ocitl na Javorníku. Z pusy se mi hrnulo, o tom jsem se přece učil ve škole! A to bylo všechno, co jsem o něm věděl.

Už jen jet

Na začátku jsem byl nadšený, všechno jsem si fotil a psal příhody. Jenže dlouhá doba v sedle mě naučila chtít jenom jednu věc – jet ještě kousek. Když bylo nejhůř, tak jsem si zpíval nějakou bročkačku ve stylu „Měla babka, čtyři …“ nebo moje oblíbená, kterou jsem se naučil na slovensku: „Staré autobatééééérie, vykupujeme autobatéééééérie, staré autobatééééééérie. Kožky, kožky, vykupujeme kožky…“ No prostě jsem byl rád, že jsem přes den nikoho moc nepotkával.

Vlastně už si ani nepamatuji, jak cesta pokračovala. Dorazil jsem na nějaký vrchol, kde stála kaple a rozhodl jsem se, že si tu na chvíli sednu. Tu jsem zaslechl na nějakou hudbu. Náhodou jsem přišel na to, že kousek odsud ve Vizovicích je zrovna festival Masters Of Rock. Ještě překvapenější jsem byl, když jsem přes to městečko jel. Možná bych měl příště více studovat mapu… Ve Vizovicích byla většina lidí lidově řečeno na sračky. Ale to mě ani netrápilo…

Trochu jsem se bál nechat kolo samotné, davy nedělají dobrotu, ale ono to nakonec zvládlo. Nicméně už byl večer a tak jsem už moc daleko nedojel. Nechtělo se mi spát někde v lese, protože vím jak lesy dokážou být děsivé a navíc už jsem byl silně unavený. Ten konec Slovenska mi dal docela zabrat. Přespal jsem na opravdu nádherné louce ve Vizovických vrších a těšil se, jaké budou zítra rovinky.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 30.7.2015 v 19:00

Závod 1000 Miles Adventure, den #4 – Jak jsem jel po území krav a lejn

DSC_0474

Pro rubriku Osobní vyplozeno 24.7.2015 v 18:00

Čtvrtý den už jsem si docela zvykl na životě na kole. I přesto žádný kilometr nebyl zadarmo. A navíc už se do mě pustilo i počasí. Respektive v jiném extrému než v tropickém vedru, kterým jsem ty čtyři dny jel.

Když jsem se ráno probouzel do teplého dne, ještě jsem netušil, že mě čeká jeden z nejtěžších úseků. Posilnil jsem se, nabral zásoby a vyrazil do Slovenského ráje. Co se výhledů týče, tak to opravdu ráj byl, ale terén se to snažil ze všech sil vyrovnat.

Nejdříve vedla cesta přes území hovad. To bylo něco naprosto šíleného. Útočily ve smečkách a nebylo proti nim žádné obrany. Jen jsem se zoufale díval, jak letí za mnou. Tolik najednou jsem jich v životě neviděl. Příště beru nějaký repelent… Až když přišel dlouhý sjezd, tak se někde ztratily. Asi číhaly na další závodníky.

V bačově

Slovenský ráj #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Jelo se hlavně přes louky, kde nebyl ani kousek stínu. Moc mi to nefrčelo, takže jsem dlouhé úseky pouze tlačil. Neustále jsem někde slyšel zvonce krav. V dohledu ale nebyla žádná usedlost a ani jsem nenarazil na nějaký hezký pramen. Brzy přišla žízeň. A když už jsem si myslel, že budeme jen svištět z kopce, tak přišlo stoupání k nádrži Čierny Váh. Jeden z nejstrmějších kopců z celých mil a navíc ještě pěkná řádka schodů. Ale ten výhled nahoře byl epesní.

Pak už byl konečně ten sešup. Cestou jsem ještě v řece doplnil tekutiny a už jsem se těšil, jak něco sním. Jenže oucha, píchl jsem. Trochu mě to vyděsilo, protože duši jsem v životě nevyměňoval a jenom jsem se před odjezdem rychle koukl na youtube video. Opravdu nejsem příliš svědomitý cyklista.

Do stáje

Jelikož se mi nedařilo najít díru, rozhodl jsem se vyměnit celou duši. Sundal jsem zadní kolo a k vlastnímu překvapení se můj servisní úkon podařil. Jenže když jsem se pokoušel opět nasadit kolo na svůj bicykl, tak jsem neměl tucha jak. Naštěstí mi pomohl náhodný kolemjdoucí (díky, od té doby nasazuji jako bych to měl v krvi).

A pak hurá zpět na trasu. Po pěti minutách jsem píchl znovu… Sundám kolo a zjistím, že mám hezkou díru v plášti. Provizorně ji zalepím, stejně jako duši a opravdu hodně vyčerpán opět pokračuji. Naštěstí to je do Liptovského Hrádku opravdu jenom kousek. Zašel jsem do servisu Vitalit Sport, kde byly velice vstřícní a plášť mi v mžiku vyměnili. Díky!

Vodní útok

Ještě jsem se chvíli zdržel, abych nabral síly a vyrazil jsem dál. Chytil jsem průtrž mračen a když jsem konečně našel přístřešek, tak to přestalo. Jak typické… Chtěl jsem pokračoval, ale déšť se nakonec vrátil a tak jsem se radši schoval, než abych to někde promrzlý tlačil v lese. Nenašel jsem nic lepšího než střížku před kostelem v Liptovském Jánu. Tam za mnou přišel místní, kterého závod zajímal. Prý potkal Kopku (organizátora závodu) někde v Tatrách na sněžném kole… Chvilku jsme hodili řeč než mě zanechal mému údělu.

DSC_0476

Když už jen tak mrholilo, pokračoval jsem dál. Chtěl jsem dojet až do Liptovských Klačan, což je poslední bašta civilizace před Nízkými Tatrami. Bohužel jsem ujel pár kilometrů a zase začalo vydatně pršet. A ještě se slunku přehupovalo přes obzor. Našel jsem si nějakou turistickou střížku a řekl si, že tu přečkám deštivou noc.

Mezi medvědy

Za chvíli šel kolem nějaký místní a ptal se, jestli tam chci opravdu spát. Trochu nervózně jsem přikývl. Sdělil mi, že tady obchází medvědice a medvíďaty. Rychle mi došlo, že tady opravdu spát nechci, ba co víc, nikdo mě k tomu nedonutí. Rychle jsem se sbalil a odjel do středu vesnice Závažná Poruba. Tam jsem si ustlal pod novou střížkou a jal se spát.

Až později jsem se dozvěděl, že tuto vesnici pravidelně navštěvují medvědi a chodí až k lidským obydlím nebo hrabou v odpadkových kontejnerech. Jo, přesně vedle takových jsem spal… Ale spoiler, žiju.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 24.7.2015 v 18:00

1 2 3 30