Jdi s tim do **** ✕ Stalkuj mně ;)
Follow @fabulatorcz

follow us in feedly

Rozverný Fabulačník

Muž pánem domácnosti #7 – Nakup jako by se chystala třetí světová

1-DSC_0409

Pro rubriku Osobní vyplozeno 20.6.2015 v 22:14

Nakupování je těžká věda a měla by se za ni udělat Nobelova cena. Možná ale také někdy Darwinova cena. I když tak strašné to se mnou snad není. Když nad tím tak uvažuji, možná už je načase, abych se obrátil na tu starověkou lidskou instituci, které se říká nákupní seznam…

Možná už tušíš, že mám občas doma hlad. A občas i v práci. A občas i jen tak někde cestou po městě nebo když jedu na kole. Prostě hlad je se mnou poměrně často. Pozor, interesantní fakt! Slyšel jsem, že lidi většinou cítí hlad v žaludku. Já ho cítím v krku. Takže možná ani tak nemám hlad, ale nějaký chrobák mě šimrá na mandlích.

Osahat, očichat, nakoupit

S hladem je nakupování základních potravin těžká věc. Jak praví stará řecká moudrost, je třeba nalézt umírněnost. Ono když tam člověk jde a je tuze nenažraný, tak nakoupí jako pro rodinu, která neslyšela nic o antikoncepci a když je naopak najedený, přijde domů a zjistí, že tam není nic k jídlu. Asi bude nejlepší chodit do obchodu hladový a přikusovat u toho rohlík.

Už nějakou dobu jsem přemýšlel, že bych mohl nakupovat potraviny online. Těch služeb už je jako máku, ale co se týče skupování jídla, tak to u mě asi funguje na slinné bázi. Musím si to jídlo osahat, oslintat, abych si ho vůbec mohl koupit nebo vrátit do kastlíku. Prostě mi to nejde si ho jen tak naklikat.

Příliš děsivá džungle

via Vaše genetické inženýrství

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Ale mezi regály to taky není žádná sranda. Vyhýbat se nákupním vozíkům je jak jezdit mezi pražákama. A lokální zácpa není nic výjimečného. Občas je třeba se vyhnout vylité krabici čůča nebo rozsypanému hroznovému vínu. A víkendech tam okupují některé zóny slečny ochutnávačky. Alespoň padesát procent ochutnávek proběhne stejnak jen proto, že je chce někdo sbalit.

Dlouho jsem přemýšlel, že bych zkusil jít po miniobchůdcích. Mít vlastního řezníka, dojiče, rybáře, … prostě všechny ty alternativní způsoby nakupování, které jsou teď tak strašně in. Ale to bych si asi musel udělat plán. Jídelní plán, ve kterém není hladu ani strádání. Je to jako sen…

Super-alternativní-zapadlé-cool obchůdky

A tak zkusím otázku do pléna – jaké jsou tvoje super-alternativní-zapadlé-cool obchůdky??? Asi v Praze, protože nikam jinam se nevydám…

Pro rubriku Osobní vyplozeno 20.6.2015 v 22:14

Lidé, které už nikdy neuvidíme

Facebook

Pro rubriku Osobní vyplozeno 17.6.2015 v 21:48

Všichni to víme…

Facebook. Nenáviděn a milován. Takové smetiště existencí, které jsou předem odsouzeny k záhubě. Spřátelit se zde je stejně snadné jako zvednout záchodové prkýnko. Pochop, tato metafora není vybrána náhodně. Pro někoho to je opravdu jednoduché, ale další váhá s kliknutím na osudové tlačítko hodiny, dny, či se neodhodlá nikdy.

A dejme tomu, že zvedneš prkýnko, že na to klikneš. A tak jste přátelé, ale stejně to je všechno jen takový mělký hrob. Víš o všem, co dělá. Moc dobře víš, na jakých párty byl, jakou školu studuje, co měl k snídani, k obědu, i večeři a v horších případech i jak to rád v posteli. Pak se dozvíš, že má choť nebo choťáka, že z nich vyleze potomek, který rozvrátí rodinu, pak přijde nějaká ta pomsta, šťastný důchod a nakonec jen profil s černou stužkou v rohu. Krása. Celý život na talíři a ani ses ho nikdy nemusel zeptat, jak se vůbec má.

Jsou přece naživu!

Ale přesto je svým způsobem krásný pocit vědět, že tam někde jsou. Že neumřeli a pořád jsou někde na dosah ruky. Stačí jen napsat zprávu a alespoň na chviličku to může být všechno zpátky. V dnešní době už neexistuje, že se někdo odstěhuje a ty se o něm už nikdy nedozvíš. Lidi už nemizí, ale pořád tu někde jsou. Na dosah ruky. Stačí napsat…

Facebook supluje kontakt. Je to až příliš jednoduché. Jako platit bezkontatní kreditkou… Takhle se dá utratit velká spousta peněz. Co ale zavést pravidlo, když si chceš popovídat, tak se sejdi? Je to až příliš retro? Poslat dopis? Taky možnost! A to čekání…

Ale je tu možnost. Stačí kliknout na zrušit… Příliš jednoduché než aby to byla pravda?

Pro rubriku Osobní vyplozeno 17.6.2015 v 21:48

Z posledních sil #5 – A pak z něj byl cyklista

DSC_0330

Pro rubriku Osobní vyplozeno 7.6.2015 v 22:40

Z chodce běžcem, z běžce lukostřelcem, z lukostřelce běžcem, z běžce cyklistou. Sporty se přece musí střídat! A jelikož jdu s dobou, tak teď bude ze mě na pár měsíců velice vášnivý a zapálený cyklista.

Koupil jsem si kolo. No dobře, není to tak úplně novinka, protože mi v mém skromném pokojíčku smrdí už od dubna. Čím dál více už ale smrdíme spolu a venku. Ohrožujeme malé, neopatrné děti a bruslaře na dráze, kteří nic netuší o nebezpečí, které za nimi sviští. A co mě vůbec vedlo k tomu, abych opustil běžecké podrážky? Tisíc mil, je to těch zas*** tisíc mil.

Těch tisíc mil, těch…

River #bike, it was easy to get in #vltava

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Ke kolu mě to táhlo odjakživa. Měl jsem na něm rád to, že prostě jede za minimálního použití síly. Že tam, kde se ubozí chodci plazí a plazí a plazí po nekonečné rovině, já svištím jako o závod. Pravda, že do kopce to je někdy vopruz, ale tam, kde je kopec, musí být brzo i zkopec. Avšak je v tom stále cosi podivného vyrazit na 1000 mil dlouhý závod a koupit do kolo dva měsíce dopředu.

Už ostatně vznikly i sázky, na které vzdálenosti zařvu. Asi nejméně lichotivý odhad mi dává 300km. Proti osudu ale já bojuju často, takže minimálně těch 301 dám, aby se neřeklo.

Sláva budiž Bendrovi

Before big ride…

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Není to se mnou ale až taková tragédie (doufám), dělám totiž pokroky. Není tomu pár let, co jsem umíral po 20 kilometrech. Možná to je v nohách, možná to je v kolu, ale poměrně krátce jsem začal kosit vzdálenosti po sto kilometrech jako by se nechumelilo. Nejvíc mám za víkend 250, což je sice krásné, ale zas na druhou stranu jsem byl malý krůček od sebezničení. Kéž bych měl ten slavný, Bendrův plechový zadek.

Radši nebudu vyprávět o tom, jak jsem se amatérsky rozlámal na chodníku, nebo jak jsem si jednou zapomenul vzít dostatek vody a divil se, že jsem tak dehydrovaný. V tu chvíli jsem si myslel, že to na 80. kilometru zabalím, prostě si tam lehnu někam do křoví a stane se ze mně poustevník. Ale tyhle chyby už jsem vychytal. Už mi zbývá jen návod jak přenocovat v lese a jak utéct medvědovi. A pokud mi z kola něco upadne, pokusím se to přilepit zpátky silou vlastní vůle.

Příliš málo času

Máchovo jezero

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Je to ale skvělý pocit, jet tak daleko a uvědomit si tu vzdálenost a zároveň tu blízkost. Konečně mohu jednoduše navštívit hrady, ke kterým bych se jinak musel trmácet českými drahami. A nikdo! Nikdo, se nechce trmácet s českými drahami. Bude to ještě sranda. Ale závod začíná už 4. července a to už taková sranda nebude. No, nebo bude až mě uvidíte.

A aby toho nebylo dost, už dokonce bruslím. Pokud na Letné potkáte potácejícího amatéra, jak se marně snaží udržet rovnováhu a jak si na něj lidé ukazují prstem, je dost pravděpodobné, že to budu já.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 7.6.2015 v 22:40

Já zapomněl

DSC_0336

Pro rubriku Osobní vyplozeno 25.5.2015 v 23:14

Někdy je velmi těžké nezapomenout, abych něco nezapomněl. Ještě, že mám svůj blog, kde to bude navěky. A nebo do té doby, co si budu platit hosting…

Občas mám v životě takovou díru. Černou a zející. Mám prostě svůj plán, svůj cíl, ke kterému sice nevede kvalitní, německá dálnice, ale spíše taková ta česká lokálka z třetí prdelní, ale aspoň jdu tím směrem. Najednou ale zapomenu, že jdu, že jsem, že mi bije srdce. Čas, který jsem měl, se najednou rozplyne v moři povinností a starostí, které se valí ze všech stran. Zkouškové není nikdy veselý čas, ale když vám ho zkrátí na polovinu, je to teprve peklo.

Vždycky mi to projde

Chtěl jsem tento blogpost pojmenovat Muž, pánem svojí školy (dobře, nechtěl, ale do textu se mi to teď hodí). Nicméně to by byla jedná velká lež. Jako ani s tím pánem domácnosti to není až tak horké, ale mám prostě svůj styl. Se školou se to má tak, že čím více povinností mám, tím více se jim vyhýbám. Kdybych místo toho dělal alespoň něco užitečného… Všechno svou energii směřuji do odpočinku. A odpočívání je proces tuze náročný!

Vždycky jsem spoléhal na to, že mi to nějak projde (a za to mě lidi nemaj rádi). Že budu vědět jen nějaké to málo a vytáhnu si správnou otázku a nějak to prostě kecnu. Díky této metodě se většina mých učících večerů scvrkne na výkřiky typu „To už umím.“ a „Na to se určitě nezeptá.“ Učit se na jedna je přece zbytečné. A fakt mi to vždycky procházelo. Jednu zkoušku jsem sice udělal na počtvrté, ale to byla fakt výjimka a  dodnes si nejsem tak úplně jist, jak se to stalo. Musela to být Venuše v Merkuru nebo tak něco.

Konec

To psychické vyčerpání je hrozné. Každý umí dát zkoušku, když se na ni poctivě naučí, ale sedět tam s vědomím, že jediný způsob jak to ovlivnit by bylo udělat si kouzelnickou školu a tasit správné otázky, je prostě těžké. Ale už je konec, slastný konec.

Konec je ovšem jen krátká úleva. Nejspíše poprvé ve svém životě přestanu být studentem. Kým budu teď? A vůbec, co dál?

Pro rubriku Osobní vyplozeno 25.5.2015 v 23:14

Z posledních sil #4 – Kostkovaný marathon v Práglu

1-DSC_0303

Pro rubriku Osobní vyplozeno 5.5.2015 v 23:34

Psychická příprava na maraton probíhala tak, že jsem se podíval na mapu a vyhláskoval W-T-F? To přece nejde uběhnout! To je moc dlouhý! I ta půlka je zabijačka! Pak jsem se postavil na start.

Po půlmaratonu jsem byl tak zničený, že jsem další měsíc neuběhl více tři kilometry. To je myslím ideální příležitost dát si svůj první maraton. Ono totiž když si na něj někdo natrénuje, tak to umí uběhnout každej. To je hrozně snadné. Ale vstát, říct si, no to se nějak podá a jít na to, to je větší vzrůšo. Jen jedna malá rada: nedělej to.

Grupa K

Statečně jsem se postavil někam do zadní štace, kde jsem vyčkával na start. Bum, prásk a už stačilo jen doběhnout na začátek a rozeběhnout závod. První kilometr byla fakt pohoda. Takové maratonské dětství. Pak jsem se dostal do spirály tzv. „rušičky bolesti“. Nejdříve mě bolel pravý kotník, pak se mi ale udělal na levá noze puchýř, který to vyrušil a zas tu novou, puchýřovou bolest vyrušil další puchýř na pravé noze. Téměř dokonalá souměrnost. A od 15 kilometru už mě bolelo prostě všechno, takže to bylo úplně jedno.

Docela mě těšilo, že po většinu závodu jsem potkával známé tváře. Teda ne že bych je znal nějak dobře či blízce, ale pamatoval jsem si je od začátku až do slastného konce. Byl tu pán celý v bílém, pan čáp, korejský pár a slečna v růžovém, kterou jsem opakovaně předbíhal, protože měla malý močáček a neustále stála frontu u záchodů.

Málem na dlažbě

Do půlky jsem se dostal z posledních sil. Musel jsem se dívat, jak proti mě běží lidé, co už mají o nějakých deset kilometrů více. Hrozně depresivní. Ale běžel jsem dál. Občerstvovačku za občerstvovačkou. Kilometr za kilometrem. Snažil jsem se jakýmkoliv způsobem přinutit ty končetiny dole, aby posunuly hořejšek o těch 42 kilometrů. Pomeranče pomohly. Bůh jim žehnej.

V posledním úseku jsem to vzal pěkně z vostra a zaběhl téměř nejrychlější kilometr z celého závodu. Ani nemusím říkat, že jsem to dělat neměl, protože pár set metrů před cílem to se mnou málem seklo. Ale tak aspoň jsem díky tomu předběhl kapitána Ameriku (který byl myslím s Japonska nebo něčeho takového).

Ach domove, sladký domove

Dali mi medaily i tašku (čas kousek nad 5h). Musím říct, že doplazit se k dalšímu občerstvení byl docela oříšek, cesta vedla přes pěkně dlouhou uličku. A najít hlavní zázemí další ořech. Had běžců byl v době mého doběhnutí velmi řídký a nebylo jasné kudy. A dorazit domů to už byl ořešák. Naštěstí metro bylo docela volné. Nicméně při posledním závodě jsem koketoval s myšlenkou nového zasedacího pořádku – nejdříve si sedají maratonci, poté těhotné ženy, důchodci a nakonec zbytek.

Až doma jsem zjistil, proč mě ta medaile tak škrábe na krku. Byl jsem spálený. A učení francouzštiny mi pak stěžovala spálená kůže nebo svalová horečka nebo obojí dohromady. Ale tak žiju. Ještě chvíli. Ale na maraton mě už nikdo nedostane. Kéž bych mohl chodit…

Pro rubriku Osobní vyplozeno 5.5.2015 v 23:34

Literární akademie, rok poslední aneb zdivočení Doležala

logo-la-s-textem

Pro rubriku Osobní vyplozeno 1.5.2015 v 08:34

Když jsem se přihlásil na Literární akademii, vypadalo to trochu jako pohádka. Buran z vesnice, kterému ještě trčela sláma z bot, se přestěhoval do velkoměsta a studoval zde vysoká umění na ještě vyšší škole. Jenže pohádky jsou pohádky a realita je realita.

Krátce poté, co jsem nastoupil, mi bylo sděleno, že škola změnila majitele a má nové, úžasné a ještě úžasnější vedení. Že je zadlužená bylo zmíněno jen tak mezi řádky. A že mi pan jednatel Doležal připadal od prvního pohledu jako křupan, mi přišlo sice smutné, ale na stranu druhou – nesnesu se z více lidmi. Co však mělo následovat se nemohlo rovnat ani mým nejdivočejším snům (ano, ani tomu, kde jsem si hrál na Tarzana).

Oxidace, redukce

Pan Doležal (či jednatel, či kancléř jak si ráčil býti zván) totiž přišel na geniální nápad a na umělecké škole začal tlačit zdravotnicko-ekonomická studia. Jelikož je tato figurka pan lékař, nebyl pro něj problém sehnat si kamarády, zařídit jim kanceláře a platit jim peníze, aby kdesi v prostoru oxidovali (či se redukovali, jak by mohl chemik soudit). Akreditaci na tyhle nové, super-cool obory škola nezískala (kdo by to byl čekal že…) a všechny peníze tak zmizely ve chřtánu Doležalovské bandy.

Opravdu nevím, jak mohlo zdravotnictví zachránit literaturu. Pan Doležal asi nedostal žádný nápad a vypil moc kávy Tchibo. Jen se divím, že nevznikla reklama „Literární akademie? Ale tam se přece studuje tvůrčí psaní.“

O přejmenování z krásného, zavedeného názvu Literární akademie na International ART CAMPUS Prague raději více pomlčím. To už je jen kapka v moři.

Příliš velká fantasie

Abych nebyl jen kritický, musím vypíchnout, že pan Doležal si ze školy přece jen něco odnesl a to bujnou fantasii. Asi se totiž spletl s dobou a myslel si, že žijeme v éře, kde se pravidly neřídíme, ale kde určujeme je za pochodu. Nebo neumí číst. Ani bych se nedivil…

Když si z rozmaru odvolal rektora, rozhodl se, že ho nahradí jakýmsi grémiem nebo vědeckou radou nebo co to z něj vlastně  vypadlo. Že to porušuje to nejzákladnější ustavení na škole, mu bylo úplně jedno.

Opravdu netuším, kde si pan Doležal přivykl používat přísloví „Změníme to, co funguje a zavedeme to, co nefunguje.“ Nicméně se mu to náramně dařilo. Vyhazováním skvělých lidí se postaral, že ozubená kolečka začala cvakat naprázdno.

A najednou, zničeho nic, se zjistilo, že se škola topí v dluzích mnohem větších, než se kdy předpokládalo. Informoval o tom studenty? Haha. Do dnešního dne není žádné oficiální prohlášení. Nebýt šťouravých pedagogů a studentů, ještě teď bychom se všichni usmívali jako sluníčka během insolvenčního procesu, který už započal. Ani nechci vědět, jaký plat za takovou práci bere. Pan Doležal ale nelže jen studentům a pedagogům, lže i investorům, kteří se snažili školu zachránit.

Konec konců

Netuším, o co se páni majitelé pokoušeli, když školu koupili bez zbytku zájmu a ještě do něj dosadili člověka, který by sotva dokázal řídit stánek prodávající párek v rohlíku. Je mimo mé chápání, o jaký tunel se to pokoušeli, škola přece jen mnoho peněz neměla a ten jeho telefon za 17 tisíc, pár notebooků pro kamarády, které si pan Doležal z našeho školného koupil, mu za to určitě nestály. Něco mi však říká, že na povrch vyplují ještě děsivé věci.

Insolveční návrh byl už podán a jen se čeká, až ministerstvo škole odebere akreditaci. Konec je jistý jako smrt. Nicméně jako poslední poetický pšouk uspořádají studenti festival MELA, na který se nyní na startovači shání peníze. Pokud přispěješ a zúčastníš se, budu rád.

Je to smutné, smutné než smutnější. Asi se ale blíží doba, kdy už nestačí jen cinkat klíči a je třeba jimi „objíždět auta“

Pro rubriku Osobní vyplozeno 1.5.2015 v 08:34

1 2 3 29